I ryby cítí bolest. Biologové se obrátili na ministerstvo, žádají zákaz rybolovu na živou nástrahu

„Považuji za nešťastné, když se taková záležitost musí ještě v 21. století řešit. A když už k tomu musí dojít, tak je skutečně tragické, že ministerstvo zemědělství používá argumenty, které věda řešila a vyřešila v 19. století. Současné vědecké poznání jasně říká, že obratlovci nejen cítí, ale i do různé míry myslí,“ řekl evoluční biolog Karel Janko z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd České republiky.

Ministerstvo zemědělství (MZe) pracuje na nové vyhlášce zákona o rybářství. Zařazení zákazu využívání živé nástražní rybky navrhlo v připomínkovém řízení ministerstvo pro místní rozvoj. MZe argumentovalo ve vypořádání připomínek proti návrhu tím, že ryby nemají dostatečně vyvinutý mozek, aby si byly schopny uvědomovat bolest, a nedisponují ani žádným jiným typem vědomí.

S tímto tvrzením nesouhlasí ani vědci, ani ochránci zvířat a tvrdí, že se jedná o vědecky nepřesný zastaralý argument.

„Zacházet se zvířaty, která cítí bolest, takovým způsobem, že jsou napichována na háčky, je ve 21. století barbarské. Zvlášť když to vůbec není nezbytné. Lov na živou nástražní rybu se totiž používá zejména při sportovním rybolovu, tedy rybolovu sloužícímu k zábavě, a dnes už existují vhodné alternativy, které je možné použít místo živé nástrahy,“ řekl mluvčí OBRAZ Pavel Buršík.

Vědci v dopise upozorňují, že v některých zemích Evropské unie je již lov na živou nástražní rybku zakázaný. Jde například o Německo, spolkové země Rakouska, Švýcarsko, Skotsko a Irsko. „Vzhledem k tomu, že lovit ryby na živou návnadu není nutné ani z pohledu lidské obživy, ani z pohledu dostupných alternativ, považujeme za vhodné tuto zastaralou a krutou praktiku zrušit,“ dodávají autoři, mezi nimiž jsou špičkoví čeští přírodovědci se specializací na ryby.

Co se ví o rybí bolesti

Ve vědecké sféře podle petice panuje rozsáhlý konsenzus, že ryby jsou schopny cítit bolest. Studií, které to dokazují, je celá řada – nejčastěji citovaná je práce britských přírodovědců z konce minulé dekády. Ve studii dostupných důkazů o rybí bolesti dospěli k tomu, že současný stav poznání tuto hypotézu potvrzuje.

Na anatomické úrovni mají ryby neurony známé jako nociceptory, které detekují potenciální poškození, jako jsou vysoké teploty, intenzivní tlak a agresivní chemikálie. Ryby také produkují stejné látky tlumící bolest jako savci.

A jejich mozková aktivita při poranění je obdobná jako u suchozemských obratlovců: zapíchnutí špendlíku do zlaté rybky nebo pstruha duhového těsně za žábrami stimuluje nociceptory a kaskádu elektrické aktivity, která směřuje do oblastí mozku nezbytných pro vědomé smyslové vnímání (jako je mozeček, tektum a telencefalon), nikoliv jen do zadního mozku a mozkového kmene, které jsou zodpovědné za reflexy a impulzy.

Studie z roku 2013 naznačuje, že tato bolest existuje, je ale značně odlišná od toho, co cítí savci.

Podle nedávného článku v časopise Hakai se obecně fenoménu rybí bolesti až donedávna věnovala jen malá pozornost; teprve od počátku 21. století se stal tento fenomén tématem většího množství studií. A přesto, že řada z nich trpí metodologickou nedostatečností, jak prokazuje například James Rose, věda se čím dál více blíží shodě na tom, že ryby nějakou formu bolesti opravdu cítí. Ale nejen to.

„Kromě schopnosti vnímat bolest nyní studie ukazují, že ryby jsou schopny cítit také strach nebo stres. Tyto emoce nejsou vnímány stejným způsobem jako u člověka, ale stále mají stejný dopad. Pokud jsou ryby vystaveny útoku, trpí výrazným stresem. Jejich primární reakcí na takové podněty je únik, stejně jako například u ptáků. U nabodnutí živé ryby na háček pak zvíře i hodiny trpí stresem a marnou snahou uniknout, kterou si ještě zhoršuje své poranění. Na souši myslivci přitom na živou návnadu již dávno neloví, je to považováno za neetické, trýznivé, a proto zakázané,“ doplňují autoři dopisu.