Past pokroku: U Sevesa padali z nebe mrtví ptáci. V Itálii zabíjely dioxiny

Malé město Seveso leží asi dvacet kilometrů severně od italského Milána. Vede tudy důležitá cesta k jezeru Como, ale jinak se v ničem neliší od stovek dalších italských měst a městeček. Italský Černobyl, jak se někdy zdejší tragédii přezdívá, je důkazem, že ekologické katastrofě obrovských rozměrů se nemůže vyhnout žádná země – sebepokročilejší, se spoustou zákonů zaměřených na bezpečnost a s normami, které zdánlivě něco takového vylučují.

V sedmdesátých letech dvacátého století se Seveso chlubilo asi 17 tisíci obyvateli, chrámem svatého Petra mučedníka, ale také nedalekou velkou chemičkou. Závod patřil společnosti ICMESA, což byla dceřiná společnost farmaceutického gigantu Hoffman-La Roche, a provozovala ho korporace Givaudan. Produkovala zde chemickou látku 2,4,5-trichlorfenol, která se používala při výrobě kosmetiky a léčiv.

Den, kdy padali mrtví ptáci z nebe

V sobotu 10. července 1976 panovalo krásné letní počasí. Odpoledne se většina obyvatel Sevesa procházela kolem stejnojmenné řeky, starala se o své malebné zahrádky, někteří sledovali, jak jejich děti hrají venku fotbal. Nic nenaznačovalo, že katastrofa se už nedá odvrátit. V jedné z budov chemické továrny totiž došlo kvůli teplu ke zvýšení teploty a to způsobilo růst teploty a tlaku také v jedné z nádrží.

Když teplota dosáhla kritické úrovně, uvolnil se pojistný ventil a do vzduchu nad městem unikl oblak toxického plynu. Chemička nehodu rychle zvládla a obláček nad areálem nikoho moc neznepokojil – teprve po čtrnácti dnech závod přiznal, že obsahoval hydroxid sodný, ethylenglykol a trichlorfenát sodný. Kromě toho mrak nesl také odhadem 15 až 30 kilogramů látky TCDD, odborně známé jako 2,3,7,8-tetrachlordibenzodioxin, čili látky, která přináší smrt. Její nebezpečnost spočívá v tom, stejně jako u radioaktivity, že je neviditelná a toxická v miniaturních dávkách.

Rány na kůži

TCDD patří mezi dioxiny, což je skupina chemických sloučenin, jež jsou vedlejším produktem průmyslových činností, jako je bělení dřevní hmoty, spalování odpadků a chemická výroba. V malém množství byly obsaženy také v herbicidu Agent Orange, který byl používán během války ve Vietnamu, označují se také jako „perzistentní organické znečišťující látky“ – v přírodě se totiž jen nesmírně špatně rozkládají. Živé organismy je navíc špatně snášejí; patří mezi karcinogeny a u savců mohou způsobovat reprodukční, imunitní a vývojové účinky.

Množství, které se uvolnilo nad městem Seveso, by dokázalo podle expertů otrávit přibližně devatenáct tisíc lidí. Dioxinový mrak zasáhl území, na kterém žilo 220 tisíc lidí – přibližně dvě stě obyvatel utrpělo těžkou otravu. Už několik hodin po úniku se na tvářích některých dětí objevilo poškození kůže podobné popáleninám a později se u lidí nejvíce vystavených toxickému mraku dioxinu objevilo chlorakné. Pro zajímavost: stejný symptom se vyskytl například u bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, který byl otráven dioxinem při večeři se zástupci zpravodajských služeb před prezidentskými volbami v roce 2004.

U postižených se také vyskytovaly silné bolesti hlavy, poškození jater a ledvin, která byla v mnoha případech trvalá. Kromě toho jsou dioxiny karcinogenní a podle oficiálních údajů kolem třiceti žen z obav před možnou deformací plodu přistoupilo k interrupci.

Prvním, kdo pocítil následky, ale byla zvířata. Podle dobových svědectví indikovalo hrozbu podivné chování ptáků na obloze; někteří z nich kolabovali přímo za letu a padali na zem mrtví. Zahynulo také přes tři tisíce domácích zvířat, hlavně kuřata a chovní králíci. Většina z nich musela být utracena, aby je lidé nejedli. Dioxin se totiž hromadí v tukové tkáni a naprostá většina případů, kdy se tyto látky dostanou do lidského organismu, pochází z požití tuku zasažených zvířat. Do roku 1978 bylo podle odhadů utraceno nejméně osmdesát tisíc zvířat, aby se zabránilo jejich další konzumaci.

Zamořená oblast byla rozdělena do tří zón podle množství dioxinu. V nejpostiženější zóně A žilo 736 obyvatel, v zóně B 4700 a v zóně R 31 800 lidí. Zasaženo tak bylo kolem 37 000 lidí.

Kritická pomalost

Přestože byli lidé vystaveni vysokým koncentracím dioxinu, trvalo několik dní, než začali pociťovat první následky. Vzhledem k pomalému nástupu příznaků navíc úřady oblast okamžitě neevakuovaly.

Reakce na havárii byla kritizována jako pomalá a nezvládnutá. Než úřady oznámily, že ze zařízení unikl dioxin, uplynulo několik dní; evakuace nejhůře postižených oblastí pak trvala ještě několik dní. „Manažeři kontaktovali místní úřady až den po nehodě s tím, že došlo k úniku chemického mraku, nejspíš s obsahem toxických látek,“ popisuje Lenka McGachy z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. „Zástupci podniku odebrali vzorky zeminy a poslali ji na analýzu. Až den poté dostali místní varování, aby nekonzumovali zeleninu,“ říká vědkyně.

V následujících dnech uhynuly asi tři tisíce domácích zvířat, dvě stovky lidí musely vyhledat lékařskou pomoc. A teprve tehdy se samotný závod dozvěděl, že vzorky z půdy jsou opravdu kontaminované. Nicméně k úřadům se tato informace dostala až o deset dní později.

Snaha „ututlat“ únik dioxinu vedl k velkému skandálu, k obřímu odškodnění a soudům. Jako první byli zatčeni technický ředitel společnosti ICMESA Herwig von Zwehl a Paolo Paoletti, šéf výroby. Toho v roce 1980 zabila jedna z menších levicových teroristických organizací Prima Linea. Čtveřice teroristů Paolettiho vypátrala v lombardské Medě a zastřelila ho.

V roce 1983 bylo pět vedoucích pracovníků továrny odsouzeno k 2,5 až pěti letům vězení, tři z nich byli později omilostněni.

Zákony, které chrání

Protože úřady katastrofu nezvládly, havárie se stala symbolem potřeby přísnějších průmyslových bezpečnostních předpisů v Evropě i ve světě. V roce 1982 přijalo Evropské společenství směrnici Seveso, jejímž cílem bylo předcházet podobným haváriím, zlepšit reakci na průmyslové katastrofy a prosadit regulační bezpečnostní rámec platný v celém evropském prostoru.

Seveso je nyní spojeno s přísnými předpisy, které vyžadují, aby každé zařízení skladující, vyrábějící nebo manipulující s nebezpečnými materiály informovalo místní orgány a komunity a vytvořilo a zveřejnilo opatření k prevenci a reakci na havárie. Zákony a normy, které dnes hlídají bezpečnost továren, jsou přímým důsledkem italské katastrofy.

Dalším významným dědictvím katastrofy v Sevesu je rozšíření znalostí o vliv dioxinů na lidské zdraví. Vědci pokračují ve studiu osob, které katastrofu v Sevesu přežily, a výzkum dlouhodobých zdravotních dopadů katastrofy pokračuje.

Mrtvá továrna jako symbol

Továrna, kde k nehodě došlo, je nyní zcela uzavřena a nad zasypaným zařízením vznikl park Seveso Oak Forest. Pod zalesněným parkem se nacházejí dvě nádrže, v nichž jsou uloženy pozůstatky tisíců poražených zvířat, zničená chemická továrna a nejvíce kontaminovaná půda.

Místo zůstává tichou, ale silnou připomínkou zdravotních rizik, která představují průmyslové toxiny, a důležitosti důsledné regulace a prosazování bezpečnosti.

Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na Google Podcasts
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru
Tento díl podcastu na Youradio Talk