Vesmírná stanice Skylab částečně vyplnila mezeru, která vznikla mezi koncem amerického programu dobývání Měsíce v roce 1972 a startem prvního raketoplánu na jaře 1981. Ambiciózní program, který vznikl i díky komponentům zbylým z měsíčního Apolla, zamířil do vesmíru před 50 lety, 14. května 1973. Tehdy z kosmodromu na floridském Mysu Canaveral odstartovala mohutná raketa Saturn V, jež na oběžnou dráhu kosmickou laboratoř vynesla.
Nezaujatý pozorovatel si přitom mohl myslet, že do vesmíru letí „jen“ další z měsíčních misí – nosná raketa Saturn V byla navenek prakticky stejná. Její třetí stupeň ale místo nádrží a motorů obsahoval samotnou vesmírnou stanici, která pouhých deset minut po staru zakotvila ve výšce zhruba 430 kilometrů nad zemským povrchem. A poté Skylab – jméno znamenalo zkratku slov „nebeská laboratoř“ – čekal na první posádku, jež se k němu ale vypravila až o deset dní později.
Brzy se totiž ukázalo, že mezi úkoly první trojčlenné skupiny astronautů bude nutné zařadit i opravy samotné stanice. Během startu se utrhl protimeteorický štít a Skylab rázem přišel o polovinu hlavních solárních panelů. A aby problémů nebylo málo, tak druhá část panelů se na oběžné dráze rozvinula pouze částečně. Stanice tak dostávala jen zhruba desetinu plánovaného množství elektřiny, navíc se kvůli odtrženému štítu, který měl fungovat i jako ochrana před slunečním zářením, přehřívala.
Nárůst teploty se sice podařilo technikům vyřešit, když stanici trochu pootočili, pro dlouhodobý pobyt astronautů ale takové provizorium nestačilo. Objevily se dokonce úvahy nechat první Skylab svému osudu a vypustit o několik měsíců později druhou stanici, která snad bude mít více štěstí. Nakonec se ale podařilo najít řešení. Byť trochu neobvyklé. Jeden z inženýrů na kosmodromu vymyslel jakýsi skládací slunečník, který měli astronauti vzít s sebou a rozvinout nad stanicí.
Trojčlenná posádka v lodi Apollo – až na chybějící měsíční modul stejné, jako létala k Měsíci – odstartovala do vesmíru 25. května 1973. Na astronauty čekala řada úkolů a vědeckých experimentů, nejprve ale museli zprovoznit stanici a hlavně se pokusit opravit ty nejhorší závady. První pokus o rozevření zaseklého slunečního panelu sice nevyšel, na druhou stranu se ale podařilo rozvinout nouzový „slunečník“ a teplota uvnitř Skylabu se ustálila na přijatelných 30 stupních Celsia.
Po připojení Apolla se také astronauti mohli ze stísněné lodi přesunout do prostorné kosmické laboratoře, největšího obydlí, které do té doby člověk do vesmíru vyslal. Válcovitá stanice, která díky slunečním panelům připojené solární observatoře vypadala tak trochu jako větrný mlýn, byla 26 metrů vysoká a v průměru měla téměř sedm metrů. Skylab měl dvě patra: dole byla umístěna laboratoř a dvě obytné místnosti, v horním patře pak skladovací prostory.
Lidé na palubě
První posádka se kromě oprav samozřejmě věnovala také vědecké práci, pokud to tedy umožňoval omezený přísun elektřiny. Na řadu přišly například lékařské pokusy nebo pozorování Země a Slunce. Po dvou týdnech se také inženýrům na zemi podařilo vymyslet způsob, jak uvolnit zaseklé křídlo solárních panelů. Astronauti se při druhé vycházce do vesmíru pořádně zapotili, nakonec se jim ale podařilo přestřihnout kus kovu, který panel blokoval, a Skylab byl rázem mnohem výkonnější.
Astronauti mise Skylab 2 (na emblémech ale měli kvůli menšímu zmatení vyšito Skylab I) strávili ve vesmíru čtyři týdny, po kterých se 22. června úspěšně vrátili na Zemi. Měsíc poté se na nebeskou laboratoř vypravila druhá posádka, kterou čekalo 60 dnů v kosmu, a v polovině listopadu 1973 odstartoval třetí tým, před kterým bylo čtvrt roku pobytu ve vesmíru. Třetí posádka ale byla zároveň poslední, po jejím odletu 8. února 1974 Skylab navždy osiřel. Stanice pak ještě více než pět let obíhala kolem Země.
Existovaly sice plány, že by ke Skylabu mohla směřovat jedna z prvních misí raketoplánu, příroda se ale postavila proti. Kvůli zvýšené sluneční aktivitě totiž stanice začala klesat mnohem rychleji, než se plánovalo. V červenci 1979 tak technici Skylab navedli do atmosféry. Většina stanice skončila v Indickém oceánu, část trosek ale zasáhla městečko Esperance v Austrálii, naštěstí nikoho nezabily. Skylab strávil ve vesmíru celkem 2249 dní, jen 171 z nich ale na něm pobývali astronauti.
Děti Skylabu
První orbitální stanici v historii lidstva Saljut 1 vyslal Sovětský svaz do vesmíru v dubnu 1971. Stanice, která zanikla 11. října téhož roku, byla na oběžné dráze 175 dní, z toho 24 dní s lidskou posádkou. Její fungování ale dopadlo tragicky. První a jediná posádka, která stanici obývala, zahynula v červnu 1971 při návratu do atmosféry. Další sovětská vesmírná stanice Mir byla vypuštěna v roce 1986 a zanikla v roce 2001. Na oběžné dráze byla 5519 dní, obydlena byla 4592 dní.
Po zániku Miru byla dlouho v provozu jen jedna kosmická stanice – Mezinárodní vesmírná stanice (ISS). Obyvatelnou se ISS stala v druhé polovině roku 2000, kdy se k ní připojila obytná část Zvezda. Mezinárodní vesmírná stanice je společným projektem americké NASA, ruského Roskosmosu, evropské ESA, Japonska a Kanady.
V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu a následným zavedením rozsáhlých protiruských sankcí ale dala Moskva najevo, že pro ni ISS nemá dlouhodobou budoucnost. Chce vybudovat svou vlastní vesmírnou stanici. Tu má také Čína, nazvala ji Tchien-kung (Nebeský palác). Její moduly byly vypuštěny do vesmíru v letech 2021 a 2022.
