Víme, že Jan Žižka byl statečný a udatný, ale nikdo o něm neříká, že i moudrý, konstatuje historik Čornej

Petr Čornej prožil dětství na pražském Žižkově, pod monumetální sochou bojovníka Jana Žižky na koni, která se tyčí na vrcholu kopce Vítkov. „Byla to pro mě motivace, inspirace seznámit se s opravdovým Žižkou, byl to hrdina mých dětských let,“ vypráví historik.

„A musím říci, že Žižka byl mým ideálním hrdinou, ale jak jsem to pak začal studovat, zjišťoval jsem, že ta osobnost je mnohem rozporuplnější, ale samozřejmě velká, charismatická, ale také do značné míry problematická,“ doplnil.

Historická věda se vyvíjí a s metodami a přístupy, které byly v platnosti v 19. a v první polovině 20. století, si už historici stěží vystačí. Podle Čorneje se tak posunula především znalost středověké mentality, více se tak ví o způsobu tehdejšího myšlení a uvažování, a proto už lze například říci, jaký byl Žižka člověk, jaké bylo jeho psychické založení.

„Víme, že Žižka byl člověk statečný a udatný, byl temperamentní, ale víme, že nikdy není charakterizován slovy jako moudrý nebo prozíravý. Teprve tyto vlastnosti jako moudrost, prozíravost, uvážlivost ale dělaly člověka dokonalým spolu s tou statečností a udatností. To jsou vlastnosti, které měl mít ideální šlechtic, panovník a ideální vojevůdce,“ vysvětluje Čornej.

Avšak to, že by byl moudrý a prozíravý, nenapsali podle něho o Žižkovi ani ti, kteří ho znali a měli k němu kladný vztah. „Už to samo o sobě ukazuje, že Žižka byl jen z poloviny ideální rytíř ve středověkém pojetí,“ dodává.

Ačkoliv je to sice velký nedostatek, dokázal si s ním tento velký vojevůdce poradit. Byl totiž podle historika také geniální improvizátor a měl charisma. „A to mu dodávalo autoritu, takže jeho bojovníci za ním šli,“ uvedl.

Celý život Žižky ale postihnout nelze, protože pramenná základna je podle historků úzká a týká se především posledních pěti let jeho života, kdy se objevil na velké dějinné scéně. To, co bylo předtím, než se vynořil, tak zůstává do značné míry dále tajemstvím.

„Víme zhruba, co dělal v letech 1378–1384, to znamená, když mu bylo 18 až 25, ale potom zmizí na dvacet let z pramenů, aby se objevil až kolem roku 1406 jako člen bojových družin, které se pohybovaly za hranicí zákona. Když jsem si kladl otázku, jak je možné, že na dvacet let z pramenů vypadl, tak mě napadá jediné vysvětlení, a to že působil někde v zahraničí jako žoldnéř, jako voják,“ popisuje Čornej.

Málo dokumentů, vzácná svědectví

Dopátrat se není jednoduché ani Žižky samotného v dobové literatuře. Přepisy jeho jména jsou různé. A známá není ani jeho skutečná podoba. Těch je podle historika k dispozici hned deset. Žádná z nich ale není portrétem, věrným vypodobením Jana Žižky. Z té doby totiž nejsou mnohdy ani portréty mnoha panovníků. „Ale například u Zikmunda Lucemburského těch portrétů máme několik desítek. To však není případ Žižky ani Husa, kde se o podobě můžeme jen dohadovat,“ říká historik.

Samotné bádání o Žižkovi se vyvíjí systematicky zhruba od konce 18. století, kdy se ocitl v hledáčku historiků – ještě před obrozením. „Tam byl zájem i rakouské státní propagandy vytáhnout českého Žižku v době válek proti Napoleonovi a povzbudit české vojenské cítění s odkazem na slavnou minulost. Což je docela paradoxní,“ usmívá se Čornej.

Materiálů postupně podle něho přibývalo, ale objevují se i záležitosti do té doby historikům neznámé. Jde třeba i o samotné jméno „Žižka“. „On nebyl jediný, těch nositelů jména bylo obrovské množství, zejména v jižních Čechách, tam jich lze napočítat v 14.–15. století na dvacet třicet. A něco souvisí s tímto Žižkou, něco ne, ale zajímavé je, že to přízvisko zřejmě označovalo špatně vidícího nebo jednookého člověka,“ říká Čornej.

A dodává, že už by knihu mohl také klidně začít doplňovat. Jeho brněnský kolega ho totiž upozornil, že ve znojemských účtech z 15. století se objevuje kůň nabízený k prodeji za deset zlatých, který se jmenuje Žižka monoculus, tedy Žižka jednooký. „A to je rok 1427, tedy tři roky po Žižkově smrti, což by ukazovalo na to, že Žižka rovná se jednooký,“ vysvětluje.

Na otázku, zda byl Žižka podle něho hybatelem dějin, nebo byl jimi vláčen, jednoznačně reaguje, že to první. Ukazuje na to podle něho už čtyřmi prameny potvrzená účast při defenestraci 30. července 1419, kterou husitská revoluce propukla.

„Zřejmě mu připadlo na starost vojenské nebo organizační zajištění celé akce, takže byl už osobou známou. A také, že se píše, že byl jedinečný, výjimečný, originální dvořan krále Václava ukazuje, že i v prostředí královského dvora se těšil zájmu a měl jisté renomé, byl předurčen k tomu, aby ho revoluce vytáhla nahoru,“ vysvětluje.

Husité usilovali o reformu církve

Na to, proč vlastně Žižka bral Janem Husem, tedy knězem, myslitelem, kazatelem a reformátorem žádanou podobu církve jako tu správnou, Čornej říká, že k tomu napomohla celková společenská atmosféra, která panovala. Tento směr podporovala totiž i velká část českého veřejného mínění, a to napříč společností, tedy od vysoké šlechty až po chudinu.

„A druhá věc byla ta, že Žižka v tom podle mého soudu nalezl jedinou možnost, jak odčinit svůj dosavadní život, který byl z pohledu křesťana vyplněn hříchy, protože on stál za hranicí zákona. Panovník ho musel amnestovat, zabíjel bez příkazu vrchnosti, to vše byly smrtelné hříchy a on, člověk na prahu fyzického zániku, si přál spasení a dosažení života věčného. Takže se přiklonil k reformě asi v domnění, že tak odčiní svůj předchozí život. Najít spasení, to měl být ústřední smysl života každého křesťana, naprosto základní záležitost,“ vysvětluje Čornej.

Ovšem jestli se mu to nakonec povedlo, to zůstává dál neznámou. „To on sám do svého fyzického zániku nevěděl, nepochybně byl v nejistotě a muselo ho to trápit až do zániku. To neví nikdo, to je ta morální výzva: budu spasen – nebudu spasen, dosáhnu života věčného, nebo ne, ta jistota tam chybí,“ uzavírá historik.