Výroba delfínů začala ve velkém před 60 lety. Položily základ pro další rozvoj proudových letounů v tuzemsku

Aero Vodochody a Let Kunovice vyráběly delfíny jako typ L-29, československé letectvo je původně označovalo jako C-29. Písmeno C značilo, že je to cvičný letoun – a jako takový byl Delfín vyvinut, i když vznikla také průzkumná verze.

Poptávka po cvičných proudových letadlech vznikla ve státech Varšavské smlouvy vlastně již před vznikem této aliance – prakticky v okamžiku, kdy se do výzbroje začaly dostávat pokročilejší proudové bojové letouny. Hlavní popud k jeho vývoji vzešel ze Sovětského svazu a odpověď na tento požadavek zazněla hned třikrát.

Ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu se začali možností vzniku proudového cvičného letounu zabývat již předtím, než v roce 1955 přišlo zadání od ministerstva národní obrany. Někteří „životopisci“ delfínů usuzují, že inspirací pro tým hlavního konstruktéra Zdeňka Rubliče byl francouzský Morane-Saulnier MS-760 Paris, ačkoli ten byl čtyřmístný, zatímco v Československu se vyvíjel dvoumístný letoun.

Na konečné parametry L-29 měly vliv požadavky nejenom z Prahy, ale také z Moskvy. Od roku 1956 se kromě takzvaného draku letounu začal vyvíjet i motor M-701. To však šlo pomalu, zejména kvůli špatné dostupnosti materiálu na lopatky turbíny, a tak první prototypové delfíny nedostaly motory československé, nýbrž anglické – dovezené ASV-8 a ASV-9 od Armstrong Siddeley.

První vzlet podstoupil Delfín 5. dubna 1959 ve Kbelích. Prototyp s československým motorem M-701 byl zalétán v červenci následujícího roku. Zkoušky ukázaly na některé nedostatky – vibrace při vyšších rychlostech, potíže se vztlakovými klapkami a také nespolehlivou hydrauliku. Celkově ale piloti od samého začátku vyzdvihovali dobré letové vlastnosti.

Předčily techniku polskou i sovětskou

Pro budoucnost L-29 a potažmo celého československého leteckého průmyslu byly rozhodující srovnávací zkoušky – v zásadě soutěž – tří prototypů cvičných letounů vyvinutých v zemích sovětského bloku. Koncem léta 1961 se na letiště Monino nedaleko Moskvy (kde je dnes ruské vojenské letecké muzeum) slétla tři podobná letadla – československý L-29, polský TS-11 Iskra a sovětský Jak-32.

Delfín měl oproti svým konkurentům nevýhodu hlavně v parametrech motoru – byl nejtěžší, nejžíznivější a také neměl potenciál k dalšímu zvyšování tahu. Na druhé straně se ukázal spolehlivější než RU-19 zabudovaný v Jaku i HO-10 v polské Iskře, zvládl také na jedno natankování více pětiminutových cvičných okruhů než soupeři. Výhodou československého typu byla také krátká rozjezdová vzdálenost na trávě či nejnižší pádová rychlost… Zkrátka Delfín vyhrál a stal se standardním cvičným letounem Varšavské smlouvy.

Poláci se s tím sice nesmířili a pro své potřeby si vyráběli iskry, ale L-29 se dostal do výzbroje letectev v Československu, Sovětském svazu, Východním Německu, Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a také Sýrii, Egyptě, Iráku, Číně, Vietnamu, Nigérii, Ghaně, Ugandě a Indonésii (později i dalších, kam ale již delfíny přišly z druhé ruky).

Mezi vítězstvím ve srovnávacích testech a zavedením do výzbroje uplynula ale ještě docela dlouhá doba. Vývoj L-29 dál pokračoval. Zapracovány byly úpravy vzešlé ze srovnávacích zkoušek, od jara 1962 začaly také vojskové zkoušky. A v dubnu 1963 přišly na svět první sériové delfíny – první sériový kunovický L-29 poprvé vzlétl 29. dubna. Nicméně jméno Delfín bylo na patentovém úřadu registrováno až v roce 1964. Delfínů bylo vyrobeno 3665, z toho 1943 ve Vodochodech a 1722 v Kunovicích.

Vývoj ovšem pokračoval i po zahájení sériové výroby a následně prvních dodávkách vojákům. Kromě zdokonalování základní verze pro základní a pokračovací výcvik vznikl jednomístný L-29RS pro pokročilý výcvik, fotoprůzkumná verze L-29R a akrobatická verze L-29A. Konstruktéři šli při vzniku průzkumného Delfínu a akrobatického modelu zcela opačným směrem. U L-29R bylo nutné zakomponovat kromě fotoprůzkumného vybavení také přídavné nádrže, protože armáda požadovala větší dolet, zatímco L-29A byl co nejvíce odlehčený.

Terčem byly izraelské tanky, ale také polské civilní letadlo

S Delfínem dostala vojenská výcviková střediska stroje nejen moderní, elegantní a s vynikajícími letovými vlastnostmi, ale také provozně nenáročné, spolehlivé a snadné na údržbu. Ke slovu přišly kromě výcviku a akrobacie i na bojišti. Egypt, který byl po Sovětském svazu druhým největším uživatelem delfínů, na některé stroje v jomkipurské válce přimontoval závěsy na rakety, které se pak používaly proti izraelským tankům.

„Úpravy se prováděly v polních podmínkách, narychlo a často pravděpodobně i bez speciálního vybavení. Svědčí o tom nejednou provrtané pásnice hlavního nosníku křídla. Podobný hrubý zásah a porušení konstrukce draku znamená pro každé letadlo předpoklad letecké nehody. Egyptské delfíny ho přežily a bezpečně létaly s takovými úpravami až do let 1988/89, kdy byla křídla opravena a zpevněna,“ poukázali v jedné z monografií delfínů autoři Pavel Kučera a Oliver Chalas.

Hovoří se také o bojovém využití L-29 při občanské válce v Nigeru a válce o Náhorní Karabach. Irák zase ve válce v Perském zálivu v roce 1991 použil delfíny jako klamné cíle pro spojenecké nálety, aby uchránil cennější stíhačky.

K útočným účelům posloužil v jednom případě Delfín i v Československu. Nebyl to žádný „dogfight“ – sestřelil civilní letadlo An-2, kterým se v roce 1975 pokusil polský občan emigrovat do Rakouska. Po sestřelení svého stroje zahynul. O této události se dlouho příliš nevědělo, respektive byla označována za nehodu – skutečný důvod pádu „anduly“ komunistické úřady tajily, už proto, že terčem střelby byl civilní stroj registrovaný v Polsku, což předpisy jasně zakazovaly. Pozdější vyšetřování ukázalo, že sestřelení svého občana si vyžádali Poláci, konkrétně tehdejší ministr obrany Wojciech Jaruzelski, a konečné slovo měl velitel československé protivzdušné obrany Josef Marušák.

Delfín, který „andulu“ sestřelil, byl jedním ze strojů, které československá armáda vyzbrojila kulomety (a to německými z druhé světové války) a využívala jako hlídkové letouny. Určeny byly právě k zásahům proti civilním, pomalu letícím letadlům. Delfíny byly k takovému úkolu jako dělané – na rozdíl od nadzvukových stíhaček, pro které byla letadla jako An-2 příliš pomalá, pod pádovou rychlostí. Kromě sestřelu polské „anduly“ zasáhly delfíny upravené k takovým účelům v roce 1973 dvakrát proti civilním letadlům, která nad Československo zabloudila z Rakouska. V těchto případech ale nedošlo k použití zbraní (kromě varovných výstřelů), nýbrž ke střetům delfínů s menšími sportovními stroji. V obou byly dvoučlenné posádky, které zahynuly.

Delfíny se vyráběly do roku 1974. Aero zamýšlelo v jejich vývoji v sedmdesátých letech pokračovat, ale nakonec se ukázalo, že o další sérii není zájem. Proudových cvičných letadel bylo již ve světě dost, tím spíše, že Aero již vyvinulo a začínalo vyrábět modernější stroj L-39 Albatros, který začal delfíny postupně vytlačovat.

Přesto v provozu vydržely dlouho – až do devadesátých let a leckdy i do nového století. Po rozpadu Československa a Sovětského svazu přešly do výzbroje letectev nástupnických států, létaly tedy v barvách české i slovenské armády a ukrajinského, gruzínského, arménského či ázerbájdžánského letectva. Po pádu železné opony se dostaly také na Západ, do muzeí, ale posloužily i k výzkumným účelům.

Tragédie u Žatce i Chrudimi

Přes jejich robustnost, odolnost a snadnou ovladatelnost se delfínům nevyhnuly nehody včetně těch tragických. Nejhorší nehoda L-29 na českém území se stala v roce 2012. Delfíny se v současnosti používají mimo jiné k vyhlídkovým letům a při jednom takovém letu ze žateckého letiště stroj havaroval. Podle výsledků vyšetřování pilot manévroval v nízké výšce, zřejmě ztratil kontrolu nad letounem a ten narazil do země. Při havárii zemřel dvaapadesátiletý pilot a třicetiletá žena, která dostala let jako dárek k životnímu jubileu.

V roce 2000 se stala tragická nehoda L-29 také u Chrudimi, zahynul při ní vysoce postavený voják Ján Malo, který stroj pilotoval. Podle vyšetřovací komise se dostatečně nevěnoval letu a nevšiml si, že ztrácí rychlost. O osm let dříve zahynuli dva vojenští piloti při cvičném letu poblíž bechyňského letiště.

Zatím poslední neštěstí se stalo v zahraničí. Loni v září se zřítil Delfín, který se účastnil leteckých závodů v nevadském Renu. Při levotočivé zatáčce se ve vysoké rychlosti střetl se zemí. Jeho pilot zahynul. Lidé umírali také při haváriích delfínů v Kalifornii v roce 2009, zřejmě i při pádu letadla do moře při letecké show v Anglii v roce 2000 (tělo pilota nebylo nalezeno).

Přes několik tragédií položily delfíny výjimečně dobrý a kvalitní základ pro další rozvoj konstrukce proudových letounů v Československu a následně v Česku. Jejich přímý následník L-39 Albatros, který byl zalétán v roce 1968 a zařazen do služby u československé armády v roce 1972, je v mnohém překonal.

Albatrosů se vyrobilo téměř dvakrát více než delfínů, vyráběly se čtvrt století a dodnes se používají k mnoha účelům – kromě výcviku, případně i bojových úkolů, k nimž je stále některé státy používají, mají i rozsáhlé civilní využití. Například se z albatrosů točily letecké scény druhého Top Gunu. Dalším vývojem se Aero dostalo k bitevníkům L-159 Alca a nyní také nové generaci Albatrosu, který sice ještě nebyl dodán žádnému provozovateli, ale výrobce již má řadu objednávek.

A není přehnané tvrdit, že za úspěchy albatrosů jsou hlavně delfíny, které na začátku své kariéry předčily svými schopnostmi polské iskry a ruské jaky a které se začaly sériově vyrábět před šedesáti lety.

Ozdoba muzeí

Na závěr: Kde si lze delfíny prohlédnout? Není to těžké vzhledem k tomu, že jich bylo hodně a velmi rozšířené byly i v českých zemích. Lze na ně narazit v mnoha leteckých muzeích. V tom armádním v pražských Kbelích je jeden v hangáru 43 představující poválečné cvičné letouny (je v něm i polská Iskra), další stojí spolu s Albatrosem a Alkou v odloučené expozici v areálu Staré Aerovky u letňanského letiště. Kdo do Kbel nechce, nalezne L-29 pod širým nebem v Air Parku Zruč poblíž Plzně, na Moravě je k vidění ve Vyškově a nemůže chybět ani v leteckém muzeu v Kunovicích, kde se delfíny vyráběly, a které je částečně zaměřené na produkci podniku Let. V poněkud odlehlém leteckém muzeu v Koněšíně na Vysočině mají velkou vzácnost – prototypového Delfína.

V blízkém zahraničí nechybí Delfín pochopitelně ve sbírce leteckého muzea v Košicích, které ostatně bývaly „domovem“ velkého množství vojenských delfínů v dobách jejich největší slávy. Mají ho také v technickém muzeu v německém Speyeru, ze vzdálenějších zemí lze spatřit delfíny v několika amerických leteckých muzeích a například i v muzeu v jejich nejvzdálenějším působišti v Indonésii.