Tu frázi zná každé dítě, které vyrůstalo v devadesátých letech, i jejich rodiče: „Gotta catch 'em all“, česky „Chyť je všechny“. Přesně před pětadvaceti lety vyšly v Japonsku první videohry Pokémon a spustily celosvětovou mánii sbírání roztomilých příšerek v herních konzolích, na kartičkách či mobilech. Japonský fenomén ani po čtvrt století neubral na síle a narostl ve stamiliardový byznys.
Bývalé hlavní město Kjóto je centrem japonské historie a kultury. V předpandemických dobách sem mířily desítky milionů turistů z celého světa, aby obdivovaly zlatý chrám Kinkakudži, daly si soba nudle, čaj či něco ostřejšího v historické zábavní čtvrti Gion nebo si třeba vyjely do nedaleké Nary krmit ochočené srnky.
Aby si jeden z desítek milionů turistů, kteří se do Kjóta v minulosti vydávali, mohl pořídit fotku třeba s ikonickými branami torii ve svatyni Fušimi Inari taiša, aniž by mu snímek kazil nekonečný štrůdl dalších turistů, musel si pořádně přivstat.
Fronty se ale tvoří také v jednom nenápadném obchodním centru, jež zapadá v jednolité šedi vysokých administrativních budov, jakých je v okolí koryta řeky Kamo nespočet. Pokud člověka přemůže zvědavost a vystoupá v tomto zástupu dvě patra schodů, přivítá ho drobná a usměvavá Japonka s upaženou levačkou: „Pokud míříte do Pokémon centra, dejte se doprava.“
Takových Pokémon center je po Japonsku v současnosti patnáct a tyto stylizované prodejny krásně ilustrují, čím se svět Pokémonů za čtvrtstoletí své existence stal.
Ostatní to neumí, udělám to sám
S myšlenkou Pokémonů přišel herní vývojář Satoši Tadžiri. Svou ideu, tehdy ještě bezejmennou, kultivoval po mnoho let během studií na střední škole technického zaměření. Zatímco otec ho tlačil do pilného plnění školních povinností, sám Tadžiri se raději vydával do přírody, kde sbíral hmyz a toužil se stát entomologem. To mu sice nevyšlo, ale díky své další velké zálibě – videohrám – představil několika generacím místo reálné živočišné říše říši vlastní – fantaskní svět plný roztodivných příšerek.
- Jméno série Pokémon je sloučeninou japonského výrazu Poketto Monsutá, anglicky Pocket Monsters, česky volně přeloženo jako Příšerky do kapsy.
Konkrétnější kontury začal svět Pokémonů nabírat v počátku devadesátých let. Tadžiri předtím přispíval do videoherního fanzinu Game Freak – časopis pramenil z čistého nadšení, jeho obsah byl ručně psaný a listy do jednoho svazku spojovala sešívačka. Jak magazín rostl (nejúspěšnější vydání si koupilo deset tisíc lidí), Tadžiri nabíral na přesvědčení, že valná většina videoher postrádá kvalitu. „Poznám dobrou hru od špatné. Dospěl jsem k názoru, že musíme udělat vlastní hru,“ rozhodl se.
Spojil tedy síly s ilustrátorem Kenem Sugimorim, který rovněž tvořil pro Game Freak, a dvojice společně dala dohromady první arkádovou hru Quinty. Z redakce magazínu se v závěru osmdesátých let definitivně stalo vývojářské studio, které si vzápětí uvědomilo možnosti nové herní konzole Game Boy, která umožňovala komunikaci dvou zařízení, a tedy i dvou různých hráčů.
Tadžiri byl přesvědčen, že konzole, které se vejdou do kapsy, představují ideální platformu pro jeho Pokémony. Když svou vizi toho, jak si dva hráči mohou vyměňovat své úlovky mezi dvěma zařízeními, přednesl společnosti Nintendo, její představitelé ideji nerozuměli, ale v Tadžirim viděli potenciál. Mentorem se začínajícímu videohernímu designérovi stal Šigeru Mijamoto, který stojí za řadou legendárních titulů a sérií jako Donkey Kong, Mario nebo The Legend of Zelda.
Zmíněný ilustrátor Sugimori navrhl podobu prvních 151 příšerek, než si ale lidé v Japonsku mohli koupit první cartridge s Pokémony, trvalo to šest let a studio Game Freak málem zbankrotovalo. Několik vývojářů malou firmu opustilo a sám Tadžiri přežíval na penězích svého otce.
150+1
Ani samotné vydání dvojice her Pokémon Red a Green v roce 1996 ale nebylo vysvobozením z problémů. Média Pokémonům nevěnovala příliš pozornosti a ani prodeji propagačních předmětů se zprvu příliš nedařilo.
Netrvalo ale dlouho a hráči, kteří si na startu hry zvolili Charmandera či Squirtla (a těch pár, kteří sáhli po Bulbasaurovi), aby pochytali všech sto padesát nabízených příšerek a stali se trenérskými mistry, začali ve světě Kanto objevovat různá tajemství, například se v komunitě hráčů šířily zvěsti o existenci 151. Pokémona, jehož lze ukořistit jen skrze chybu v naprogramování hry.
„Udělali jsme to schválně, Mew původně ve hře nebyl, lidé ho museli získat přímo od Nintenda nebo Game Freak. Mew nešel získat jinak než výměnou. Někdo mi dá Mewa, já ho pošlu někomu dalšímu a tak dále. Představení takového Pokémona kolem hry vzbudilo spoustu drbů a mýtů, které jí pomohly zůstat v povědomí,“ komentoval to Tadžiri.
Z Pokémonů se stal trhák – v Japonsku se první generace her prodalo přes deset milionů, později ve Spojených státech téměř stejné množství. Klíčový byl přitom onen prvotní Tadžiriho nápad s propojením konzolí. Hráči na pultech obchodů našli dvě verze – v Japonsku to nejprve byly červená a zelená, v Evropě a USA červená a modrá. V jedné verzi nešlo chytit všechny Pokémony, a hráči se tudíž museli spolehnout na vzájemné obchodování.
Přístupem, který vydržel až do současnosti, rostla kolem fiktivního světa Kanto komunita fanoušků, kterým nestačily pouze videohry. Postupně se Pokémoni rozrostli o mangu, televizní seriál, sběratelské karty i animované filmy. Nedávno i snímek hraný, v němž Pikachuovi propůjčil svůj hlas Ryan Reynolds. A pochopitelně také o plejádu dalšího zboží.
Vraťme se nyní do Pokémon centra, kde se v regálech tísní jako plyšáci miniaturní liščí Vulpix, veliký chlupatý Snorlax, oheň chrlící Charizard, bájný pták Ho-Oh a jakýkoliv další z dlouhého seznamu nyní existujících Pokémonů.
Na pultech ale vedle toho leží i klíčenky, žvýkačky, samolepky, magnetky, sady karet, ponožky, trička, mikiny, batohy, hrnky, sešity, dekorační předměty i šperky v podobě jednotlivých Pokémonů. Ukazuje to, že Tadžirimu se ve videoherním světě podařilo něco podobného jako Georgi Lucasovi ve světě filmu. Podobně jako Star Wars si Pokémoni získali ohromnou fanouškovskou základnu, která prahne po všem, na čem se objeví žlutá elektrická myš Pikachu.
Pika pika
Nadšení pro jednotlivé příšerky vyvěrá ze samotné podstaty her. V nich je chycení určitého Pokémona pouze první fází. A i když ústřední slogan celé série je „Chyť je všechny“, většinu času v herním světě trenéři tráví bojem, skrze nějž Pokémoni nabírají na síle. Zároveň boj posiluje pouto příšerek s jejich trenéry. I proto v případě porážky neumírají, ale jen omdlévají.
Tím se z malých monster stávají virtuální mazlíčci – hráči se musí starat o jejich náladu a v závislosti na tom, který díl série hrají, s nimi mohou podnikat všelijaké vedlejší aktivity od oblékání Pokémonů, soutěží krásy a umu, přes pečení sušenek až po pěstování výživných plodů. Mezi trenérem a příšerkou vzniká vztah a do celé věci proniká japonský koncept roztomilosti kawaii. Pokémon není pro hráče zbytnou příšerkou, ale blízkým přítelem.
Proto, když čekáte ve frontě k pokladně se svým novým plyšovým úlovkem, se vám může stát, že k vám přistoupí obsluha a s úsměvem vysvětlí, že si s Gengarem, Psyduckem nebo Giblem musíte pravidelně hrát, jinak budou smutní.
- Svět Pokémonů je první multimediální značkou, kterou se Japoncům podařilo v masovém měřítku exportovat do Evropy i USA, aniž by kulturní bariéra uškodila tržbám či fanouškovskému potenciálu. Podařilo se toho docílit i díky lokalizaci, která přiblížila mnoho japonských prvků lidem ze Západu.
- Zatímco tedy třeba čeští diváci v seriálu sledovali dobrodružství Ashe Ketchuma, v japonské verzi se desetiletý nadšenec do Pokémonů jmenuje Satoši – podle tvůrce světa Tadžiriho.
- Odlišná jména mají také samotní Pokémoni. Většina jmen v tomto světě jsou slovní hříčky odkazující k reálným zvířecím předlohám jednotlivých Pokémonů, které by při doslovném překladu ztratily význam. Třeba mořský koník z první generace je v tuzemsku znám po anglicku jako Horsea, zatímco v originále se jmenuje Tattu. Lenochod z třetí generace je na Západě znám jako Slakoth místo japonského Namakero.
Za čtvrtstoletí existence původní první generaci rozšířilo dalších sedm a hráčům, čtenářům i divákům se postupně otevíraly nová zákoutí Tadžiriho světa, v nichž se ukrývaly nové příšerky. Začátečních 151 se postupně rozrostlo na dnešních devět stovek. V hlavní linii tento svět formuje už dvacítka her, které svou filozofii za dobu existence nezměnily a nepřinesly velký vývoj v herním designu. Od toho tu je řada vedlejších produktů, které svět Pokémonů žánrově rozšiřují a přináší nové zkušenosti.
Ta prvotní ale stále zůstává klíčová – chyť je všechny. Vzájemná výměna ulovených příšerek zároveň nikdy nebyla jednodušší – s rozvojem internetu Tadžiriho myšlenka uzrála na globálním měřítku.
Lov v sousedství
Internet zajistil také další zlomový moment v historii Pokémonů. Zcela nový rozměr franšíze dala hra, která sice nepatří do hlavní linie, ale z Pokémonů udělala všudypřítomný fenomén i tam, kam do té chvíle ještě nedosáhl. Hráči se v červenci 2016 chopili mobilních telefonů a vyrazili své oblíbené příšerky lovit do reálného světa. Tadžiriho sen o sběru brouků se tak přeneseně stal skutečností, byť chycení Pokémoni stále nejsou reální.
Díky rozšířené realitě je ale hráči mohou najít na dvorku, v lese či přímo doma ve vlastní posteli. Pokémon Go oživil nostalgické vzpomínky u generace, která v dětství zapínala ráno televizi, aby se podívala na nejnovější dobrodružství Ashe Ketchuma, a kultivuje i zcela novou generaci fanoušků fantaskního světa. Mnoha lidem dala aplikace motivaci vyrazit ven, třeba i ve špatném počasí – protože když prší či fouká silný vítr, mají větší šanci chytit příšerku, na kterou je obtížné narazit při jasné obloze.
Aplikace Pokémon Go se tak pro některé mohla stát pomůckou pro udržování fyzičky, mnozí hráči hře zase propadli natolik, že příšerky do kapsy chytají hned na několika telefonech – v extrémních případech na několika desítkách telefonů. S vydáním hry před bezmála pěti lety se ukázala také úskalí rozšířené reality – lidé vnikali na soukromé pozemky, protože se tam zrovna v křoví schovával Larvitar, či se do chytání ponořili natolik, že ignorovali dopravní předpisy, aby na druhé straně ulice ukořistili Cranidose.
Firma Niantic, která za vývojem mobilní aplikace stojí, musela do hry umístit restrikce, které ztěžovaly hraní během řízení. Hráče také při každém zapnutí aplikace vítá varovná zpráva, aby lovením Pokémonů neobtěžoval okolí. Pokud jsou venku extrémní teploty, vítr či bouřky, aplikace člověka upozorní.
V minulém roce vzbudil pozornost třeba případ španělského seniora, který skončil v policejních poutech, protože vyrazil na lov Pokémonů během jarního lockdownu.
Pro hru založenou na pohybu venku znamenala pandemie problém, Niantic ale aplikaci uzpůsobil. Hráči dostali více možností chytat Pokémony ze svých domovů a připojovat se ke komunitním událostem na dálku.
Zdá se, že pandemie urychlila přerod celé hry, která se stále méně zaměřuje na pohyb venku a čelí kritice hráčské komunity, protože čím dál více obsahu skrývá do mechanik fungujících na principu náhody. Nově přidaní Pokémoni jsou stále častěji představování skrze krátkodobé herní eventy, po nichž mizí z „divočiny“, a pokud je tedy hráč chce získat, nesmí promeškat ani den. A aby zvýšil své šance na úspěch, musí do hry investovat peníze.
I přes pandemii a výtky zarytých fanoušků ale hra loni zaznamenala rekordní tržby, což bylo jasné už v listopadu, kdy se ukázalo, že poprvé během kalendářního roku utržila přes miliardu dolarů.
Pokémoni jako nové kolo
Nadšení do světa Pokémonů ani po čtvrtstoletí neutichá. Výročí franšízy slibuje velké události ve všech aktuálních hrách a oslavy pronikají i do reálného světa, včetně oděvního průmyslu.
V Japonsku se Pokémonům věnuje patřičná pozornost už dlouho. Každoročně například ulice druhého největšího japonského města Jokohamy plní tisíce obřích Pikachuů či Eevee v hromadných pochodech, jaké lze na Západě sledovat při různých význačných státních svátcích.
Kapesní příšerky se dostaly také na kanalizační poklopy v řadě měst napříč ostrovním státem. Tuto netradiční uměleckou plochu v japonských městech obvykle zdobí význačné lokální události, tradice, rodové erby a podobně. Kupříkladu v Akišimě si pozorní chodci všimnou velryb, v Hirošimě baseballových motivů a Jokohamě, Tokiu nebo Iwate mohou při troše štěstí narazit na barevné poklopy s Omanytem, Geodudem či Eevee.
Svět je plný Pokémonů už pětadvacet let. „Když jako dítě dostanete první kolo, chcete vyrazit někam, kde jste ještě předtím nebyli. S Pokémony je to stejné. Všichni sdílí stejnou zkušenost, ale všichni s ní chtějí naložit po svém. A tady je to možné,“ říká k trvající popularitě svého díla Satoši Tadžiri.
