Glosa: Říct ďáblu ne. Padesátiletí Plastici mají být nač hrdí

Nechce se tomu věřit, je to ale tak – kapela Plastic People of the Universe slaví padesát let existence. A má být na co hrdá. Polovinu z půlstoletí existence přitom působila v podmínkách, jež by jistě vydaly na pěkně drsný film.

Film, jehož scénář psaly na jedné straně mocenské struktury, tedy především StB a policie jako taková, na straně druhé pak hudebníci sami a jejich přátelé a podporovatelé. Jedny hnala nenávist ke všemu svobodnému, druhé naopak láska k témuž. Je tedy jasné, že na neřešitelný dramatický konflikt bylo zaděláno již od samého počátku.

Dost a dost

Nicméně když před padesáti lety Milan „Mejla“ Hlavsa Plastiky (pro přesnost, tehdy se tak ještě nejmenovali) s několika spoluhráči zakládal, těžko mohl tušit, co všechno tím na sebe přivolává – a kdoví, zdali by si to nerozmyslel. Protože tlaky to byly skutečně silné a z dnešního pohledu nepředstavitelné.

Plastiky mezi své oblíbené umělce počítali jak Václav Havel, tak třeba newyorský hudebník Lou Reed. Nelze též nepřipomenout „plastikovskou“ komunitu, v níž se setkávala „ulice s univerzitou“ kapely, která kolem sebe soustřeďovala početnou komunitu výtvarníků, fotografů a filmařů, básníků, literátů či filozofů.

O historii Plastiků toho bylo již napsáno dost a dost – o stahující se smyčce, v níž nakonec uvízli na jaře 1976 někteří muzikanti, ale také ideový vůdce kapely, kunsthistorik a básník Ivan Martin Jirous. O procesu, který vedl k vzedmutí solidarity a vzniku Charty 77, o dalších procesech a vězněních, pronásledováních, výsleších a tak dál. Pokusme se ale spíše než o opakování známých faktů popsat, v čem spočíval význam téhle naprosto jedinečné kapely.

Nezaměnitelný rukopis

A jedinečnou skutečně byla – již obsazení nebylo zrovna obvyklé: vedle kytary a později kláves (Josef Janíček), basy (Milan Hlavsa) a bicích (především Jan Brabec) ještě elektrifikovaná viola (Jiří Kabeš) a saxofon (Vratislav Brabenec).

Jedinečnou byla i hudba, a to dokonce i ve světovém měřítku. Hlavsovy skladby sice vycházely z rockové abecedy, často založené na výrazných basových motivech, k tomu je ale ještě třeba připočíst již zmíněnou violu, jež nehrála roli pouze nějakého zvukomalebného doprovodu, ale do celkového, dosti temného zvuku výrazně vstupovala. Stejně jako divoké free-jazzové kreace saxofonu.

Hlavsův rukopis byl nezaměnitelný, postupem času si troufal na rozsáhlejší útvary, jakými bylo například hned druhé album Pašijové hry velikonoční (1979), zpracovávající biblické téma, nebo album Jak bude po smrti (1979), věnované odkazu filosofa a spisovatele Ladislava Klímy.

Později se pouštěl do složitě aranžovaných kompozic – vespod ale vždy tepala jeho charakteristická basa. Nechával se inspirovat i soudobou vážnou hudbou, stejně jako hudbou středověkou.

Další jedinečností byla textová stránka písní: Hlavsa důsledně, a dlužno dodat, že mistrně, zhudebňoval poezii, a to jak domácí (hodně verše plastikovského Vratislava Brabence, Egona Bondyho, ale i Ivana Wernische, Milana Nápravníka či K. H. Máchuy, tak zahraniční, například Christiana Morgensterna. V tom byli Plastici průkopníci, následovaní dalšími kapelami z našeho undergroundu, ale i alternativními skupinami.

Punkové „udělej si sám“

Byla řeč o albech. Jak je možné, že skupina, tak pronásledovaná režimem, vydávala alba? Ano, je to tak, hned několik, a to dokonce na Západě. Včetně debutu Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned (1978). Kousek, který se za komunismu nepodařil žádné z oficiálních kapel, jedině snad Karlu Gottovi. I to potvrzuje jedinečnost Plastiků.

Daleko dříve než západní punkové a novovlnné kapely Plastici prokázali, že k vydávání alb není potřeba oficiální hudební vydavatelství, že k jejich nahrávání nejsou zapotřebí bohatě vybavená profesionální studia, ale postačí jedna odhlučněná místnost, magnetofon a šikovný zvukař, čímž položili základy hudebního samizdatu, zároveň tak předběhli punkový přístup DIY, „udělej si sám“.

A přestože jejich nahrávky vznikaly za skutečně nevstřícných podmínek, víceméně v ilegalitě, na jejich kvalitě to nic nemění, ba spíše naopak – energii a nasazení by jim mohly závidět mnohé profesionální kapely. Aby ne, vždyť šlo skutečně o vše. O integritu, uměleckou i občanskou, jakkoli to možná zní klišovitě.

Politikum par excellence

Abychom se ale na Plastiky podívali ještě z většího odstupu, důležité také bylo, že právě oni ukázali, že je možné dělat vlastní zcela necenzurovanou muziku. Jinými slovy, že to lze se postavit a „říct ďáblu ne“ a že lze, byť za cenu velkých a dnes možná i těžko představitelných osobních obětí, setrvat na umělecké úrovni. A nejen to, ale že tím vlastně kladou rovnítko mezi uměleckou tvorbou a morálkou. Protože stačilo přeci jen kývnout…

Mluví se někdy o tom, zdali byli Plastici kapelou politickou, či ne – debata je však v podstatě zbytečná: přestože se totiž s pár výjimkami ve své hudbě přímým politickým či „disidentským“ stanoviskům vyhýbali, již samotná jejich existence, jejich zcela svobodné vyjadřování bylo politikum par excellence. Ostatně, v přítomnosti Ivana Martina Jirouse, který boji za svou svobodu obětoval téměř vše, to ani jinak nešlo. A tohle moc dobře věděla. A bála se.

Klestit cestu

O významu Plastiků a jejich již několikrát vyzdvižené jedinečnosti svědčí i to, že na jejich polistopadové koncerty chodili i posluchači přinejmenším o jednu generaci mladší. Kromě toho, jejich skladby po roce 1989 aranžovali hudebníci spjatí se souborem současné vážné hudby Agon, viz alba Pašijové hry (2004) a Obešel já polí pět (2010), symfonickou verzi desky Co znamená vésti koně (2017) zase kapela připravila s Filharmonií Brno.

Koneckonců, byli to právě Plastici, jak napsal v roce 1984 v průvodním textu k jejich albu Hovězí porážka Václav Havel, „kdo začal – osaměle – klestit před lety cestu, po níž se dnes ubírá téměř všechna československá rocková hudba, která za něco stojí. Jako by to byli prostě oni, kdo první začal v československé rockové hudbě mapovat některé dominantní pocity a zkušenosti člověka této chvíle a hledat zdejšímu prostředí, tradici i jazyku přiměřený způsob jejich vyjádření.“

A přestože jsou Plastici v současnosti skupina rozštěpená na dvě frakce, na jejím přínosu a významu to pranic nemění. Mimochodem, na 1. prosince je plánován v pražské Akropoli narozeninový koncert, na němž s kapelou vystoupí i řada hostů.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 21 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
včera v 08:59

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...