Herci někdy mají pocit, že jsou ti nejdůležitější, říká o tvorbě David Prachař

Prachař se od června vrací na jeviště. Kvůli pandemii bylo Národní či Stavovské divadlo zcela zavřené, byl čas ale kvalitně „filmově“ natočit některá představení, třeba Maryšu, Idiota či Očitého svědka. Divadelní přenosy jsou podle něj ale provizorní, budoucnost divadla je podle Prachaře v živé komunikaci mezi hercem a divákem. Diváky ostatně bere jako partnery.

„Už tím, že jsou to takové budovy, tak mají velkou výhodu. Lidé jdou jednak na představení, a jednak se jdou podívat zase do krásného divadla,“ myslí si Prachař. Dodává však, že se teprve ukáže, zda se diváci vrátí do divadel, pokud budou muset dodržovat omezení.

Prachař bude znovu hrát i na Letních shakespearovských slavnostech, tentokrát v Královské zahradě před Míčovnou na Pražském hradě. Bude představovat Prospera v Bouři. Hrát venku je podle něj velmi specifické, například kvůli nepříznivé akustice. „Člověk třeba nazkouší nějaký monolog a říká si, tady zpomalím, tady přidám. Pak proletí letadlo nebo hejno ptáků, a všechno je pryč,“ říká.

Prachař nemá rád slovo celebrita

U divadla podle něj nejvíce záleží na režisérovi, který představení interpretuje. Herci prý vlastně vstupují na území režiséra. „Někdy si to herci neuvědomují a mají pocit, že oni jsou ti nejdůležitější. To je sice pravda, že jsou důležití herci, ale nejdůležitější je se spojit s režisérem a vytvořit nějakou společnou představu o tom kterém díle,“ míní Prachař.

Dvaašedesátiletý herec se nevyhýbá také televizním seriálům. „Televizní seriály mám rád z toho důvodu, že se po určitou dobu setkávám s jinými lidmi než v divadle. Je hezký to takhle vyrovnávat, přece jenom ten způsob práce je trochu jiný než v divadle.“ Sám nesnáší slovo celebrita. „Já o sobě přemýšlím hodně, ale nikoho tím neunavuji,“ uvádí s tím, že sebereflexe a důstojnost herecké profese jsou však důležité.