„Jak ráda bych tak zůstala,“ zapsala si dvanáctiletá Věra před transportem. Na základě jejího deníku vznikla kniha

Dvanáctiletá Věra Kohnová nastoupila se svou rodinou v lednu 1942 do transportu na plzeňském nádraží – a stejně jako její příbuzní se už nikdy nevrátila. Zůstal po ní ale deník, který si poslední půlrok před odjezdem psala a který si schovala u rodinné známé. Vychází z něj příběh sepsaný spisovatelkou Janou Poncarovou a historikem Jiřím Sankotem. Zápisky židovské dívky vsazuje do tragického kontextu doby.

„U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půlrok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala,“ zapsala si Věra 15. ledna 1942 na poslední stránku svého deníku.

Zůstat ale nemohla. Pár dní poté ji transport odvezl do Terezína a odtud do ghetta Izbica na území dnešního Polska, kde všichni zahynuli. Podle historika Jiřího Sankota byli pravděpodobně zastřeleni.

V roce 1942 tak skončil příběh Otakara Kohna, úředníka plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller, jeho ženy Melanie a jejich dvou dcer: Hany a Věry. Věra byla mladší, narodila v roce 1929, pět let po své sestře.

Protižidovské omezení nebrala tragicky. Zpočátku

Deník si založila v srpnu 1941, v době, kdy rodina už na vlastní kůži pocítila protižidovská nařízení. Věra nemohla chodit do školy, učila se aspoň soukromě.

Devadesátistránkové zápisky vyznívají zpočátku optimisticky. „Psala si zážitky z jednotlivých dní a vlastně nevnímala krutost tehdejší reality. Opatření nacistů, které do jejich života nějak zasáhly, nebrala tragicky, ale jako velkou zábavu, například sestěhovávání rodin do jejich bytu,“ uvedl dříve historik Jiří Sankot.

Postupně ale v textu přibyly pochmurnější tóny, skutečnost už nešlo zakrýt. Ke konci Věra psala o smutku kolem sebe a o blížících se transportech. „Denně vznikalo jedinečné svědectví o tom, jak se nelidská mašinérie bezohledně drala do světa nevinnými starostmi obklopeného dvanáctiletého dítěte,“ podotkl Sankot.

Přímo z Plzně odjelo v lednu 1942 ve třech transportech celkem 2613 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo 209 z nich. Poslední zmínka o tom, že jsou Věra a její příbuzní naživu, pochází z 11. března 1942, kdy z Terezína pokračovali transportem do ghetta v Izbici. Pro většinu byla Izbica jen průchozí stanicí, odkud pokračovaly deportace do vyhlazovacích táborů, pro Kohnovy ale znamenala stanici konečnou.

Obyčejná rodina ve velkých dějinách

Svůj deník si Věra s sebou nevzala. Nechala ho u matčiny kamarádky z dětství Marie Kalivodové, ta pak deník v šedesátých letech předala faráři Miroslavu Matoušovi. Dnes je originál uložen v Židovském muzeu.

Knižně zápisky vyšly v roce 2006, bez většího povšimnutí. Aktuální vydání nelze podle autorů označit za román, cílem bylo nastínit Věrčin život i před po půlroce zachyceném na stránkách deníku.

„Čtenáři se přes příběh obyčejné rodiny seznámí s velkými dějinami, které vedly k tolika lidským katastrofám,“ uvedla spisovatelka Jana Poncarová, jíž se téma osobně dotýká – ukrytý deník totiž přechovávala přes válku její prateta. Poncarová se skutečnými osudy ze zkoušeného dvacátého století inspirovala i ve svých přechozích románech s ženskými hrdinkami.

Se zasazením příběhu do kontextu doby pomohl historik Jiří Sankot, který se osudu Kohnových věnoval posledních deset let. Autoři zahrnuli do knihy i dobové materiály, fotografie, dokumenty či ukázky z tisku. Opírat se autoři mohli i o materiály, které se podařilo shromáždit o Věrčiných příbuzných a známých.

Nejen Anne Franková, deníky si psali i teenageři v Leningradě či Terezíně

Příběh Věry Kohnové svádí ke srovnání s dalšími jejími vrstevníky, kteří se stali oběťmi holocaustu, ale jejichž pocity zůstaly zachovány v deníkových zápiscích. Nejznámějším je deník Anne Frankové (1929–1945). Židovská dívka původem z Německa si ho psala v Amsterdamu, kde se její rodina ukrývala. Úkryt byl ale prozrazen a tehdy šestnáctiletá Anne zemřela v březnu 1945 v Bergen-Belsenu, pouhý měsíc před tím, než tábor osvobodila britská armáda.

Ve stejném táboře a ve stejném roce jako Franková zahynula i francouzská židovská dívka Hélene Berrová (1921–1945), která si začala deník psát v roce 1942. Nejprve zaznamenávala obyčejné věci, popisovala studium na Sorbonně, později začala zachycovat i hrůzy války. Poslední zápis pochází z února 1944, o měsíc později byla zadržena a přes sběrný tábor v Drancy u Paříže a Osvětim se dostala do Bergen-Belsenu. O zachování jejího deníku, který vyšel knižně teprve v novém miléniu, se zasloužil Hélenin bývalý snoubenec a neteř.

Nezapadlo ani jméno Petra Ginze (1928–1944), chlapce původně z Prahy, který v Terezíně spolu s dalšími vydával časopis Vedem. Psal vlastní povídky a román, které sám ilustroval, a vedl si také každý den deník. Před odjezdem do Osvětimi, kde zahynul, jej předal své mladší sestře Evě. Ta se dočkala konce války. Jméno Petra Ginze se stalo světoznámým, když si jeho kresbu, romantickou vizi krajiny na Měsíci, vzal do vesmíru první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Na Zem se nevrátil, zahynul s celou posádku raketoplánu Columbia při přistání.

Přes šedesát let čekal na své čtenáře deník Polky Rutky (Ruh) Laskierové (1929–1943). Pohledem čtrnáctileté židovské dívky v něm popisovala hrůzy života v židovském ghettu v Bedzinu nedaleko Katovic, ale i své první lásky. Zemřela v Osvětimi, nejspíše na choleru.

Strohé, o to však výmluvnější je svědectví o devíti stránkách, které popsala leningradská školačka Táňa Savičevová (1930–1944). Zapisovala data úmrtí všech členů rodiny, nakonec z rodiny naživu zůstala jako jediná. Její poznámky figurovaly jako jeden z důkazů při norimberském procesu proti nacistickým válečným zločincům, Táňa se ale konce války nedožila. Zemřela v červenci 1944 ve čtrnácti letech v důsledku prožitých útrap.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 16 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 19 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...