Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Naddimenzovaná mimina vytvořil Černý původně pro instalaci na Muzeum moderního umění v Chicagu, později se objevila na různých budovách ve světě. Na žižkovskou televizní věž se dostalo deset rozměrných dítek v roce 2000, kdy se Praha stala Evropským městem kultury. „Byl jsem osloven Prahou 3, neboť jsem na Praze 3 bydlel, jestli bych se chtěl nějakým způsobem účastnit,“ vzpomenul Černý, jak k jeho zapojení do programu došlo.

V té době byl znám především jako iniciátor obarvení sovětského tanku – který stál na pražském Smíchově jako památník osvobození hlavního města Rudou armádou – narůžovo.

Výhružné dopisy

Když v pražském panoramatu přibyl na začátku devadesátých let „Jakešův prst“ nebo „raketa“, jak se futuristické stavbě vysílače přezdívalo, zvykali si někteří na novou stavbu ztěžka. Ozvláštnění siluety věže Černého miminy se ale setkalo spíše s pozitivními reakcemi.

Dokonce natolik, že když se začala mimina podle plánu sundávat, chodily prý na radnici Prahy 3 „výhružné dopisy“, že se sochy musí okamžitě vrátit, jinak občané požadují zbourání celé věže.

Umístění soch totiž bylo zamýšleno jako dočasné, protože instalace nebyla technicky uzpůsobená pro dlouhodobé využití a dohoda s vlastníkem věže byla uzavřena jen na rok. Mimina tak, až na jedno, z věže po čase zmizela.

Následovala nabídka stálé instalace, kvůli níž Černý zastavil rozprodávání jednotlivých plastik. „Zase takový filantrop nejsem, abych nechtěl peníze, když to někomu vydělává,“ uvedl tehdy na adresu provozovatelů věže, kteří si sezonu s miminy kvůli zvýšené návštěvnosti pochvalovali.

V říjnu 2001 se ale mimina vrátila a už víceméně natrvalo, což mělo zajistit i připevnění pomocí trvalejší technologie – přímo do plastik se umístily kovové pásky a ty se připevnily k plášti věže. To mělo rozměrná mimina udržet při „lezení“ dvacet let. „Doufám, že to bude příjemné zpestření tohoto města, a věřím, že za dvacet let už miminka nebude nikdo ‚sestřelovat‘,“ podotkl tehdy David Černý.

Kdo mimina zaplatí

Pražští radní ale trvalé umístění nejprve odmítli financovat. Konkrétně v květnu 2001 zamítli žádost Černého o poskytnutí příspěvku 300 tisíc korun na trvalou instalaci a umělci doporučili, aby se obrátil na vlastníka věže, tedy České radiokomunikace.

„Přesto, že se mi ten nápad líbí a že se zřejmě líbí hodně Pražanům, rada usoudila, že by bylo dobře nejprve zjistit, jestli by radiokomunikace, jako velmi bohatý subjekt na českém trhu, nemohly alespoň částečně přispět,“ řekl architekt a tehdejší primátor Jan Kasl (tehdy ODS). Černý přiznal, že je z rozhodnutí radních „docela smutný“.

O dva měsíce později mu Praha nakonec přiklepla příspěvek ve výši poloviny požadované částky. Stejnou sumou přispěla Praha 3, která umístění mimin ve své městské části podpořila už v rámci evropského města kultury. Tehdejší zastupitelé ocenili, že mimina strohou stavbu vysílače „zlidštila“ a také k místu přitáhla pozornost. Zbytek potřebných peněz, tedy téměř dalších sto tisíc, poskytli sponzoři. A od podzimu 2001 tak mohou zase mimina po více než dvě stě metrů vysoké věži „lézt“ nahoru i hlavou dolů.

O 160 kilo těžší kopie

Ovšem s přestávkou od října 2017 do dubna 2019, kdy sochy nejprve sundali kvůli údržbě, nakonec ale byly vyrobeny a na věž namontovány zcela nové (a opět s jiným způsobem ukotvení, které by mělo přestát prý i tajfun). České radiokomunikace nechaly totiž za několik milionů korun vyrobit kopie původních plastik. Po vyřešení autorských práv se staly jejich majetkem.

„Bylo řečeno, že to bylo z toho důvodu, že nevydržela vnitřní konstrukce, to bohužel není pravda. Nevydržely předpisy. Miminka byla naprosto v pořádku. Bylo nutné je nahradit čistě z legislativních důvodů,“ upřesnil Černý okolnosti výměny soch v 90‘ ČT24. Nové jsou kvůli vnitřní konstrukci o sto šedesát kilo těžší oproti původním.

Na věži zůstává mimin stále deset. Sundávat i instalovat je musí horolezci. Základ soch je složen z rámu z konstrukční oceli, na němž je na několika místech připevněna skořepina ze skelného laminátu.

Symbol technologického pokroku, shodují se Černý i Aulický

Mimina nejsou tak roztomilá, jak by se při pohledu z chodníku na věž mohlo zdát. Obličeje mají deformované do čárových kódů, což z nich podle webu architektonického ateliéru Black n 'Arch, který Černý spoluzakládal, dělá „nejen strašidelná stvoření, ale vede také k zamyšlení“. Mají upozorňovat na lákavý, a zároveň poněkud strašidelný technologický pokrok.

Podle Černého je toto poselství v současnosti ještě důraznější. „Už se dostáváme do postfaktické digitální doby, a stav, kdy lidé za chvíli začnou nosit čárový kód na hlavě, už vlastně nastal,“ obává se. „Dostáváme se do situace, kdy nevíme, jestli nás umělá inteligence nepohltí. Možná bude dobře, že nás pohltí.“

Architekt Žižkovského vysílače Václav Aulický Černého obavy nesdílí. „K technologickému pokroku se stavím v principu pozitivně, pokrok přináší civilizaci pohyb dopředu,“ říká a zdůrazňuje, že televizní věž je především technologická stavba, její architektura je až druhotná. Doplnění o Černého sochy považuje za zdařilou symbiózu. „Bral jsem je jako computerová mimina, která lezou po raketě. Co si můžu přát lepšího?“ podotkl v 90‘ ČT24.

Sám Černý před lety v rozhovoru pro MF Dnes označil vysílač za „zvláštní objekt“, k němuž navrhoval „našroubovat raketové motory, zapálit a odstřelit“. Svá slova později zmírnil. „Mně se věž tektonikou a stavbou líbila, měl jsem vlastně největší problém s umístěním,“ upřesňuje umělec zpětně s tím, že s architektem si vše už vysvětlili. Vadilo mu, že se staví na místě židovského hřbitova. Aulický celou situaci považuje za „přirozené sdělování názorů“.

Strašidelná mimina na nejošklivější stavbě

Když server VirtualTourist zařadil v roce 2009 žižkovský vysílač mezi nejošklivější stavby světa, přispěla k tomu i laminátová mimina. „Ačkoliv je věž už sama o sobě ošklivá, instalace šplhajících dětí od umělce Davida Černého ji proměnila z ohavnosti na místo, nad kterým jen kroutíte hlavou,“ citovala server agentura Reuters.

A rovněž v roce 2018, kdy Černý vystavoval své umění před muzeem v kalifornském Palm Springs, vyvolávaly podle očekávání debaty zejména mimina. „Jsou strašidelné,“ okomentovala sochy jedna z přihlížejících žen pro místní deník Desert Sun. Jiný návštěvník lokální stanici KMIR vykládal, že laminátové děti nejspíš v Palm Springs přistály a „hledají inteligentní život nebo něco k jídlu“.

Zblízka si mimina lidé mohou prohlédnout třeba na pražské Kampě, kde sochy – ovšem bronzové, nikoliv laminátové – stojí v parku a trpělivě snášejí všechna turistická selfíčka. Upozornil na ně před deseti lety třeba britský deník The Guardian, tentokrát ne negativně, ale jako na nepřehlédnutelný ukazatel, kde najít Museum Kampa, podle listu náležejícího do desítky nejlepších, a přitom málo známých evropských muzeí.