Něco za něco: Ceny divadelní kritiky za Shakespeara, Maryšu i Eleganci molekuly

Divadlem roku se Divadlo pod Palmovkou stalo poprvé v historii výročního ocenění, za nímž stojí časopis Svět a divadlo. Udělovalo se od roku 1992 pod názvem Ceny Alfréda Radoka, na něž před pěti lety navázaly Ceny divadelní kritiky. V hodnocení loňského roku svými hlasy a názory přispělo osmdesát kritiků.

Z loni uvedených inscenací se největší přízni může těšit Něco za něco v Divadle pod Palmovkou. Nastudování poslední, třinácté komedie Williama Shakespeara se ujal polský režisér Jan Klata, pro nějž byla tato spolupráce českou režijní premiérou.

„Zaujal mě kontrast mezi tím, co je směšné, a tím, co je tragické a děsivé. Stačí se podívat na politiku v Evropě nebo ve Spojených státech, abychom pochopili, že tragika s komičností se míchá i dnes,“ uvedl k několik století staré hře o lidské morálce a zneužití moci.

Klata je známý osobitým pojímáním klasiky, nebojí se ani citací z popkultury, které využil i v komedii Něco za něco. „Nesnažím se snížit velkou literaturu, snažím se nastavovat zrcadlo skutečnosti, což je i myšlenka Shakespeara,“ vysvětlil. Pod Palmovku se polský režisér opět vrátil, na začátku letošního března tu v jeho režii měl premiéru Faust.

Goethovo dramatickou báseň o pokušení přidalo loni na repertoár také Národní divadlo v Praze. Jan Frič tu Fausta připravil v nové úpravě, tvůrce zajímalo, jakým svodům by byl Faust vystaven dnes. O duši titulního hrdiny (v podání Martina Pechláta) usiluje Saša Rašilov coby ďábelský pokušitel Mefisto. Přesvědčit se mu podařilo nejen Fausta, ale i české kritiky, kteří jeho herecký výkon označili za nejlepší v loňském roce.

Do „klasiky“ spadá i inscenace, v níž je možné vidět nejlepší ženský herecký výkon. Pavla Gajdošíková se jako Maryša v ostravském Divadle Petra Bezruče zmítá mezi vlastní volbou a společenským tlakem. „Přála bych si, aby byla co nejlidštější a co nejpodobnější normálním holkám v mém věku. Myslím, že zlatá klec stále funguje, ale některé holky si zlatou klec vyberou samy, ne kvůli rodičům, ale ze svého vlastního rozhodnutí,“ uvedla k roli herečka.

Drama bratří Mrštíků, které u Bezručů připravila režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, patří k nejuváděnějším českým hrám. Mezi nominovanými či oceněnými tituly se v Cenách divadelní kritiky objevila Maryša už několikrát, v nastudování brněnského HaDivadla i Husy na provázku, královéhradeckého Klicperova divadla a naposledy v minulém ročníku jako inscenace pražského Národního divadla.

Naopak na současné dramatiky upozorňuje kategorie nejlepší poprvé uvedená česká hra. Tou byla loni Elegance molekuly, kterou pro Dejvické divadlo v Praze napsal a režijně připravil Petr Zelenka. Vznikla k poctě vědce Antonína Holého, jehož objevy pomohly k léčbě AIDS i hepatitidy typu B. Do mužů s vizí a odvahou riskovat se na jevišti převtělili Martin Myšička, Ivan Trojan a Pavel Šimčík.

Za nejlepší scénografii kritici ocenili Marka Cpina, jehož jméno se v nominacích objevuje pravidelně. Tentokrát vytvořením maloměšťáckého salonu přeplněného dekorativním haraburdím přispěl k ironické kritice pokrytectví, jíž je hra Mýcení od Thomase Bernharda. Inscenace v režii Jana Mikuláška mimochodem před nedávnem obdržela Cenu Divadelních novin za nejlepší loňský tvůrčí počin v činohře.

Hudbu roku složil Ivan Acher, autor opery Sternenhoch, kterou na motivy románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha napsal pro pražské Národní divadlo. Operní kus v esperantu byl uveden v hudebním nastudování Petra Kofroně a režii Michala Dočekala.

„Po všech stránkách intenzivní umělecký dojem navozuje především skvělá muzika, kongeniálně vystihující ducha Klímovy prózy. Vrchol dramaturgického směřování první operní scény v posledních letech,“ nešetřil chválou recenzent ČT24 Jakub Kožíšek.

V opeře Sternenhoch mimo jiné účinkuje Tereza Marečková, v níž Ceny divadelní kritiky objevily talent roku 2018. Čtyřiadvacetiletá herečka, zpěvačka a muzikantka hraje také titulní roli v životopisném dramatu Vitka o skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové v brněnské Huse na provázku. Nominována za ni byla i na titul nejlepší herečky.

Ceny divadelní kritiky také každoročně „mimo soutěž“ upozorňují na největší zážitek ze zahraničního divadla. Tím bylo podle kritiků berlínské nastudování dalšího Shakespearova dramatu – Richarda III. – na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.

Thálie až na podzim

Předchozí rok v tuzemských divadlech pravidelně hodností i Ceny Thálie, které se na rozdíl od Cen divadelní kritiky zaměřuje pouze na jevištní výkony (v činohře, opeře, baletu a pantomimě a muzikálu a operetě).

Udělovány bývají také na jaře, v aktuálním, šestadvacátém ročníku se ale Herecká asociace rozhodla pro změnu: hodnotit chce ne kalendářní rok, ale divadelní sezonu. Nominace vyhlásí a ocenění předá proto až na podzim, tím pádem budou muset letos porotci výjimečně obsáhnout umělecké výkony za období roku a půl.