Recenze: Colette život plný vášně nežije, spíš ho jenom ukrajuje

Po úspěšném filmu Pořád jsem to já se režisér Wash Westmoreland pustil do životopisného příběhu, který napsal se svým zesnulým manželem Richardem Glatzerem. Snímek Colette: Příběh vášně je ale více toporným převyprávěním než vášnivým dramatem. Namísto dráždivě vzrušujícího historického příběhu dostane divák jen suchou obrazovou „tiskovou zprávu“ obsahující informace kdo, kde, kdy a s kým.

Snímek se věnuje francouzské spisovatelce Sidonii-Gabrielle Colette známé z přelomu 19. a 20. století. Jejím prvním úspěchem byly autobiografické knihy s hrdinkou Claudine, které však dlouhou dobu vycházely pod jménem jejího muže Willyho. Než Colette napsala další knihu již pod vlastním jménem, budila pozornost svým vystupováním v kabaretech nebo milostnými (často skandálními) vztahy jak s muži, tak se ženami.

Příběhem filmu se všudypřítomně proplétá základní téma – právo na svobodnou (životní či uměleckou) seberealizaci. Colette se představuje jako silná, vášnivá žena, která dala ostatním ženám hlas a prostor se projevit (neřekla bych, že by to nutně bylo téma feministické).

Stejným způsobem promlouvá i postava její milenky Missy (Denise Goughová), která pohoršuje pařížské salony svými kalhotovými kostýmy. Autoři jsou ale v akcentování tématu trochu urputní, téměř z každé scény se snaží podprahově vykřesat podporu pro téma filmu.

Každý má právo se projevit

Už v úvodní scéně snímku v nenápadné poznámce Colettiny matky tvůrci naznačí, kam míří. Willy kritizuje divadelní hru, kterou chtějí rodiče Colette vidět, a prohlásí, že nestojí za zhlédnutí. Matka Colette jako správná dáma velmi decentně reaguje, že by přesto hru navštívila a posoudila by to sama. Tato nenápadná (a povedená) akcentace tématu dává jasně najevo, jak se bude příběh vyvíjet. Každý člověk má nárok na vlastní názor, sebeurčení, je strůjcem vlastního osudu a nemá být nikomu a ničemu podřízen.

Vyprávění filmu stojí na prosté chronologické formě. Sází na přehlednost, zásadní kapitoly Colettina života uvozuje letopočtem a místopisem. Divák neztrácí přehled, co se odehrává a jakou to má příčinu. Kauzální řetězec je zjevně mantrou tvůrců filmu. Jenže tahle důsledně dodržovaná struktura má za následek hlavně toporný dojem, který by člověk od životopisného filmu natolik kontroverzní dámy své doby nečekal.

Členění a letopočty by snad dávaly smysl, kdyby byly propojeny se zásadními historickými událostmi tehdejší Francie. V podání tvůrců je Paříž na přelomu 19. a 20. století pouze městem uměleckých salonů. Přitom to bylo období modernizace, která by zcela určitě korespondovala s psychickým vývojem hlavní postavy – začíná elektrifikace, Lumièrové představují kinematograf, startuje výroba automobilů a tak dále.

Příliš mnoho důslednosti

I formální pojetí narace by mohlo být mnohem odvážněji propojeno s příběhem samotným. Důsledně statická kamera je v (možná záměrném, ale nefunkčním) kontrapunktu k příběhu, který by měl být divokým a skandálním projevem svobodné ženy. Film působí jen jako rozpohybované obrázky řazené suše za sebou.

Základním principem tvůrčího přístupu je evidentně zmíněná důslednost. Autoři jsou důslední jak po formální stránce, tak i po stránce obsahové. Neochvějně se drží základních dramatických postupů a matematických vzorců vyprávění, dbají na přehlednost, což přináší alespoň příjemný pocit srozumitelnosti – divák se orientuje v nastoleném prostředí, jako i v nemalém počtu vedlejší postav.

Ale taková důslednost je nakonec spíše kontraproduktivní. Chápeme prostředí a společnost, orientujeme se ve vedlejších postavách a jejích příbězích, ale už se neztotožňujeme s hlavní hrdinkou. Například scéna Colettiny první erotické zkušenosti s ženou nepůsobí věrohodně, a to i přesto, že směřování k této situaci je již ve filmu naznačeno. Colette se po jednom uměleckém salonu brání Willyho žárlivému výstupu pohotovou odpovědí, že žárlí na nesprávném místě – nelíbil se jí onen muž, ale jeho partnerka. Půda je tedy připravena a nic nebrání tomu, aby napříště Colette podlehla prvnímu takovému lákadlu.

Vše se ale odehrává pouze skrze dialog. V hereckém projevu Keiry Knightleyové nečteme žádné zaujetí k něžnému pohlaví. A stejně tak tomu neodpovídá ani vizuální pojetí první erotické scény s hraběnkou Georgií (což se jeví jako zábavná ironie, když vezmeme v potaz, že režisér snímku v 90. letech režíroval erotické filmy).

Urputný příběh vášně

Výkon Keiry Knightleyové je trochu zklamáním. Přitom se nedá říci, že by tato herečka byla bez nadání. Svoje talentové portfolio určitě několikrát prokázala, za zmínku stojí třeba její pojetí Jungovy pacientky ve filmu Nebezpečná metoda, kde se jí podařilo věrohodně zobrazit hysterickou ženu tíženou frustrací a traumatem z dětství. Minimalistická psychologická hra jí tedy není cizí.

Oproti ní otevřený, ambiciózní, dojemně egoistický lev francouzských salónů Willy v podání Dominica Westa dává opravdu pochopit, proč že mu celá ta léta chytrá Colette psala úspěšné romány. West nabízí široké spektrum povahových vlastností, je plastičtější a nakonec spíše on než Colette demonstruje tu sveřepou svobodu, která má být tématem filmu.

Je otázkou, proč se taková plastičnost, která se vydařila ve Westově případě, nevyvedla i v případě hlavní postavy. Stála za tím ona důsledná snaha zobrazit Colette hodnověrně? Ale možná právě snaha o pravdivé vyobrazení Colettiny postavy dovedla paradoxně autory k toporné a poněkud nevěrohodné figuře. 

Colette: Příběh vášně je urputnou (což je těžké mu zazlívat) snahou o co nejvěrnější obraz mladé spisovatelky. Tato snaha ale dovedla autory do pasti, výsledkem je totiž strnulé převyprávění bez špetky emoce, bez prostoru identifikovat se s postavou a pochopit její mentální pochody. Snímek bohužel nenabízí ani zajímavý pohled na období fin de siècle, ve kterém by se charakter postavy mohl snadno zrcadlit. Jediným lákadlem tak zůstává okouzlující a šarmantně bezduchý Willy Dominica Westa. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 19 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 22 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...