V Německu vám lidi nezávidí, srovnává pěvkyně Dagmar Pecková

Štítek „operní pěvkyně“ připadá Dagmar Peckové pro popis jejího uměleckého záběru příliš úzký. Nevejdou se do ní totiž koncertní provedení oper ani její výlety do jiných žánrů, třeba k písním Kurta Weilla nebo ke společnému natáčení se Spirituál kvintetem a Hradišťanem.

Královna se prý divila, že operní pěvkyně vypadá jako rockerka

Ostatně do obecných představ a mantinelů se nenechala vměstnat nikdy. Dokládá to i historka z návštěvy královny Alžběty II. v roce 1996 v Česku. Jedním z hostů na Hradě byla i Dagmar Pecková.

„Traduje se taková historka, vypravoval mi ji po akci pan prezident Havel,“ prozradila. „Přede mnou šla Lucie Bílá, která tehdy měla období briliantů a vyčesaných vlasů. A já jsem tam teda přišla s dlouhými náušnicemi, sice pravda historickými, ale ježkem a královna se údajně zeptala, jak je možné, že u nás v Čechách vypadají rockové zpěvačky jako operní pěvkyně a obráceně.“

Před královnou také zpívala, když se panovnice přišla podívat na zahájení finále fotbalového Mistrovství Evropy v roce 1996. Pocta zazpívat na trávníku ve Wembley českou hymnu připadla Peckové. „Je to kotel,“ shrnula své dojmy z vystoupení před deseti tisíci fanoušky. „Musíte tam stát přesně na povel, udeří akord a vy prostě zpíváte. Tam není čas na nějaké umění nebo rozmýšlení. Potom jsem seděla na tribuně, fandila jsem vedle Borise Beckera.“

V Německu mi dali šanci

Čeští fotbalisté tehdy hráli (a prohráli, skončili stříbrní) proti německé reprezentaci. Pecková v Německu žila od druhé poloviny osmdesátých let. „Odešla jsem do tehdejšího NDR, když mně naznačili, že na kariéru v opeře to není a že bych měla zůstat u šibřinek, jak nazval Hudební divadlo Karlín bývalý šéf Národního divadla Zdeněk Košler. Měla bych mu nosit kytky na hrob, protože tím pádem jsem byla nucena odejít za hranice. A v Německu mi tu šanci dali. Bum, otevřely se hranice na Západ a já jsem najela na velkou kariéru,“ rekapituluje Pecková.

V Německu dodnes žije. Je prý ráda, že se nemusí rozhodovat, kde je jí lépe – jestli Praha, kterou považuje za nejkrásnější město na světě, nebo dům u lesa, který obývá s rodinou. „Je to tam takové pořádné. A lidi vám tam nezávidí,“ oceňuje. „Tam lidi automaticky vědí, že když někdo něco má, tak že si to prostě vydělal, že to nenakradl. Tady když něco máte, tak se okamžitě na vás uvalí podezření, že jste to nakradl,“ sděluje svůj dojem.

Mé operní hrdinky by si zasloužily větší práci s pilníkem

Chuť zkoušet něco nového má jednašedesátiletá mezzosopranistka prý pořád. „Teď jsem za sebou nechala operu a začínám od nuly u činohry,“ upozorňuje. Začalo to inscenací Carmen y Carmen, v níž už několik sezon slavnou Bizetovu operu rozebírají s herečkou Barborou Hrzánovou. První velkou činoherní roli dostala před dvěma lety v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Ve hře Mistrovská lekce hraje operní divu Marii Callas.

„Vždycky mě v opeře šíleně štvalo, jak je v ní herectví povrchní. Ačkoliv by si hrdinky, které jsem představovala, zasloužily větší práci s pilníkem na budování charakteru. Nikdo to po mě ale nechtěl. Jsem ráda za to, že teď můžu jako čistá herečka pracovat na charakteru, který vytvářím. Strašně mě baví civilní projev bez nánosu patosu a operního velkoherectví a arogance,“ netají se.

Za ztvárnění Marie Callas si vysloužila širší nominaci na ceny Thálie. Více než dvě dekády poté, co toto ocenění obdržela za operní Carmen. Její (nejen) operní kariéru shrnuje nový dokument Stoptime Dagmar Peckové. Premiéru bude mít na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, který také mezzosopranistka se svými hosty zahájí. „Nekonvenční večer bořící žánrové hranice“ mohou sledovat i diváci České televize.