Kurdové chtějí svrhnout režim v Íránu, revoluční gardy ale mají navrch

Americko-izraelská vojenská operace proti Íránu trvá už skoro týden a její dopady na íránský politický systém zůstávají nejasné. Podle listu The Guardian se nabízejí čtyři hlavní scénáře. Za nejméně pravděpodobný vývoj považují experti první scénář, a to spojení roztříštěných domácích opozičních frakcí, vytvoření prozatímní vlády a rychlou tranzici.

Připraven převzít moc je syn sesazeného šáha Pahlavího žijící v exilu v USA, jehož jméno volala i řada íránských demonstrantů, americký prezident Donald Trump ale vyjádřil přání, aby Íránu vládl spíše někdo „zevnitř“. Obliba Pahlavího v zemi kvůli špatným zkušenostem Íránců s předchozí represivní a zkorumpovanou monarchií není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

V případě druhého scénáře by se Írán mohl vydat rovněž cestou Venezuely, kde po sesazení a zajetí vládce Nicoláse Madura Američany převzala moc viceprezidentka Delcy Rodríguezová, která je více otevřená spolupráci s Washingtonem.

Třetí variantou je podle Guardianu setrvání současného režimu, který si zvolí nekompromisního nejvyššího duchovního vůdce po vzoru Alího Chameneího zabitého během útoků a bude se snažit vyrobit si jadernou bombu „ve sklepě“.

Hrozba občanské války

Čtvrtý scénář je obecně považován experty za nejpesimističtější – chaos, vypuknutí občanské války a destabilizace země. Nestabilita by se přitom mohla šířit podél etnických linií. „Spojené státy a Izrael, které se snaží svrhnout islámskou republiku, by mohly vidět cestu ve využití etnického napětí. Tato strategie je pro vojenské stratégy atraktivní, ale dlouhodobě s sebou nese rizika,“ píše v analýze server France 24.

Etnické skupiny by se mohly rychle dostat do křížku jak samy mezi sebou, tak i s Pahlavím a jeho snahami o obnovení monarchie nebo s další významnou opoziční exilovou skupinou Lidoví mudžáhedíni (MEK). USA označily v roce 1997 MEK za teroristickou organizaci kvůli koordinovaným útokům na íránské diplomatické úřady v několika zemích.

Íránistka Hrabalová považuje destabilizaci Íránu i vypuknutí občanského konfliktu za „velmi reálnou“ možnost. „Ale není to výlučně podél etno-náboženských rovin. Destabilizace může mít celou řadu rovin, třeba že decentralizované revoluční gardy si mohou udělat malé warlordství, takže to může mít nějakou vojenskou podobu,“ míní expertka.

Současný režim se podle ní dlouhodobě snažil vytvářet obavy z etnických menšin. „Říkali, že tady jsou separatisti, jakmile padneme, tak vás sežerou. Část populace se toho bojí, což tomu nahrává,“ obává se Hrabalová.

Diskriminace menšin

Írán je multietnický stát, kde významné procento obyvatel nejsou Peršané. Necelou pětinu populace tvoří Ázerbájdžánci (Azerové), až desetinu Kurdové a dvě až tři procenta pak Arabové a Balúčové. Kolem desetiny obyvatel vyznává sunnitský islám. Žijí převážně v pohraničních oblastech: v kurdských, balúčských a turkmenských pohraničních oblastech.

Tyto regiony dlouhodobě sužuje frustrace a nespokojenost se stávajícím teokratickým režimem. Menšiny si po celá desetiletí stěžují na systematickou diskriminaci ze strany státu.

„Režim se snaží o protlačování perské kultury. Tato etnika jsou neperská, takže omezuje jejich právo na sebeurčení, užívání jejich vlastního jazyka, nepodporuje ty kultury. Aktivismus spojený s výukou kurdštiny nebo regionálních jazyků je trestaný. Kurdští aktivisté často sedí ve věznicích a jsou velmi tvrdě trestáni. Zároveň jsou jejich regiony finančně podhodnocené, zanedbané,“ upozornila Hrabalová.

Na periferie v posledních letech silně doléhá hospodářská krize a vysoká nezaměstnanost. Nebývalé sucho a nedostatek vody navíc nutí řadu lidí opustit své domovy. Podle Výzkumného centra íránského parlamentu se v posledních třiceti letech v rámci země přestěhovalo nejméně třicet milionů lidí, což je více než třetina populace, uvedla stanice Deutsche Welle.

Kurdové a možné spojenectví s USA

Nejpočetnější a nejsilnější etnické opoziční skupiny v islámské republice působí v íránském Kurdistánu. „Požadavek na autonomii je mezi sunnitským kurdským obyvatelstvem hluboce zakořeněn kvůli dlouhodobým neshodám sahajícím téměř století do minulosti a geografické blízkosti iráckého Kurdistánu, kde kurdské obyvatelstvo dosáhlo vysokého stupně autonomie a ekonomického úspěchu,“ píše americký nestranický think tank New Lines Institute.

V roce 1946 byla v Íránu s podporou Sovětů vytvořena Kurdská republika Mahábád, existovala ale jen necelý rok. Kurdská povstání v roce 1967 i 1979 byla potlačena. Protesty se v kurdských regionech šířily zejména v roce 2022, kdy zemřela v íránské vazbě mladá Kurdka Mahsá Amíníová poté, co byla zadržena za nesprávné nošení hidžábu. Režim tyto projevy odporu tvrdě potlačil.

Americká stanice CNN v úterý informovala, že CIA pracuje na vyzbrojení kurdsko-íránských sil s nadějí, že podnítí povstání. Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová označila zprávu za „zcela nepravdivou“, ale potvrdila, že Trump jedná s kurdskými vůdci.

„Kurdové se dají označit za nejlépe organizovanou íránskou opozici, což něco svědčí o stavu samotné opozice, protože Kurdové jsou etnikum čítající osm až patnáct milionů lidí. Zdaleka ne všichni jsou otevření nějaké válce, ale funguje mezi nimi několik skupin, které mají své základny v iráckém Kurdistánu, z něhož občas podnikaly výpady proti Íránu,“ uvedla Hrabalová.

Kurdské opoziční strany v severním Iráku ve čtvrtek popřely zprávy některých amerických médií o tom, že jejich síly překročily hranici s Íránem. Z exilové separatistické skupiny Strana svobody Kurdistánu (PAK) zaznělo, že je nejprve třeba, aby USA milicím „připravily cestu“ a aby byla vytvořena bezletová zóna. Zdroje z PAK sdělily BBC, že mají plány na překročení hranice už desítky let. „Na tohle jsme se připravovali posledních 47 let, od dob (vzniku) islámské republiky,“ řekla BBC Háná Jazdánpanáhová z PAK.

Pád režimu a autonomie jako cíl

Íránští Kurdové podle Hrabalové nežádají vlastní stát, ale autonomii a právo na sebeurčení. V únoru pět exilových kurdských uskupení včetně Demokratické strany íránského Kurdistánu (PDKI) a exilové separatistické skupiny PAK oznámilo vytvoření politické koalice, jejímž cílem je svržení režimu v Teheránu a zajištění práva na sebeurčení.

„Řada skupin je levicově orientovaných, PAK je dokonce spojencem PKK (Strana kurdských pracujících) a v roce 2009 byl prohlášen Američany za teroristickou skupinu, takže je zajímavé, že se nyní spojují s někým, koho považují za teroristy. Ty skupiny jsou ideologicky roztříštěné, nemají úplně společnou vizi, ale dokázaly se shodnout na vizi likvidace íránského režimu a záhy vyzvaly, aby íránské ozbrojené jednotky složily zbraně,“ přiblížila Hrabalová.

Podle expertky je však otázkou, zda se do ozbrojeného boje nakonec pustí, jelikož mají k dispozici méně zbraní než íránské síly a výrazně méně bojovníků. „U těch početnějších skupin se odhaduje, že mají třeba patnáct set až dva tisíce bojovníků. Muselo by to být formou nějaké guerillové války, která může v regionu napáchat hodně škod a potvrdit spoustu obav, které Peršané mají,“ myslí si Hrabalová.

Podle expertů a západních zdrojů mají íránské revoluční gardy kolem 150 tisíc až 200 tisíc členů. Gardy navíc spoléhají na paramilitární jednotku Basídž, která se rekrutuje převážně z mladých Íránců a funguje jako ideologická organizace zakotvená ve všech institucích a úrovních společnosti. Tyto milice mají podle amerických think tanků 600 tisíc až 900 tisíc členů.

Kurdové navíc mohou být vůči Spojeným státům nedůvěřiví po neblahých zkušenostech z minulosti. Po válce v Perském zálivu v roce 1991 USA povzbuzovaly kurdské povstání v Iráku a poté nečinně přihlížely, jak tamní armáda masakruje kurdské síly, připomíná list The New York Times. V Sýrii donedávna Washington spolupracoval s kurdskými jednotkami v boji proti takzvanému Islámskému státu, při nedávné ofenzivě nového režimu však nechal Kurdy napospas vládním silám.

Spojenectví s Kurdy naznačuje v době blízkovýchodní války i Jeruzalém. „Izraelci vnímají Kurdy jako národ, se kterým by mohli úzce spolupracovat na zklidnění situace. To se určitě nelíbí Turkům. Veškeré možné pokusy Kurdů v Turecku o nějakou autonomii vždycky utlumili. Bránili jim i v jejím získání v Sýrii, nepodařilo se jim to v Iráku, ale pořád vnímají irácký Kurdistán jako překážku, protože by se Kurdové mohli aktivizovat i v samotném Turecku,“ podotkl politický geograf Vladimír Baar z Ostravské univerzity,

Kurdové se zapojili do jednání spolu s Azary, Araby, Balúči a vytvořili kongres národů pro federální Írán, řekl ČT24 Baar. „To znamená, že si uvědomují, že trhnout se od Íránu je v podstatě nemožné. Také nežijí jen v Kurdistánu, pár set tisíc jich žije i na severovýchodě u Mašhadu, kam byli už před stovkami let přesídlováni z Kurdistánu. Federalizace se pro zástupce neperských menšin ukazuje být vizí, otázka je, jestli se ji podaří prosadit v širším měřítku,“ podotkl Baar.

Separatisticky orientovaní Balúčové

V další neklidné provincii Sístán a Balúčistán na jihovýchodě Íránu žijí přibližně tři miliony lidí. Většinu obyvatelstva tvoří Balúčové, etnická skupina, která žije také v Pákistánu a Afghánistánu. „Soudržnost sunnitských kmenů podél hranice je šíitskou ústřední vládou v Teheránu vnímána s podezřením. Pohraniční oblast je považována za obtížně kontrolovatelnou a patří mezi nejchudší v Íránu. Mnoho lidí se živí pašováním, zejména pohonných hmot nebo drog,“ uvádí Deutsche Welle.

Počet poprav za drogové trestné činy je v Balúčistánu velmi vysoký. Z 975 zdokumentovaných poprav v roce 2024 jich bylo 503, tedy více než polovina, za odsouzení související právě s omamnými látkami.

Během protestů po smrti Amíníové se baštou demonstrací stalo provinční hlavní město Záhedán. Teherán reagoval vlnou represí včetně zatýkání a rozsudků smrti. Hněv proti centrální vládě tak jen zesílil.

Mezi ozbrojené skupiny bojující proti vládě v Teheránu patří Džajš al-Adl, Balúčistánská osvobozenecká fronta a Balúčistánská osvobozenecká armáda. Některé z nich udržují vazby na sunnitské džihádisty.

„Balúčští vůdcové jsou více separatisticky orientovaní (než Kurdové). V minulosti byli několikrát otevření konfliktu, který by pomohl režim sesadit. Někteří se dokonce podepisují jako zástupci Republiky Balúčistán. Oproti Kurdům jsou ale mnohem méně hierarchizovaní, centralizovaní a nejsou tak efektivní,“ konstatovala Hrabalová.

Azerové jako nejpočetnější menšina

Na severozápadní hranici Íránu se nacházejí dvě další potenciálně „problémové“ provincie Západní a Východní Ázerbájdžán. Dnešní Ázerbájdžán byl od Íránu oddělen v roce 1828 po rusko-perské válce a má přibližně 10,2 milionu obyvatel. V Íránu se počet Azerů odhaduje na zhruba 18 milionů a z jejich řad pocházel i ajatolláh Alí Chameneí. Současný prezident Masúd Pezeškján je kurdsko-azerského původu.

V Teheránu panují obavy ze separatistických skupin usilujících o nezávislý Jižní Ázerbájdžán. Konkrétně Jihoázerbájdžánské národní hnutí se zasazuje o sloučení s Ázerbájdžánem, Ázerbájdžánské hnutí za probuzení národního odporu se zaměřuje na budování ázerbájdžánské identity a Ázerbájdžánská organizace národního odporu klade důraz na lidská práva, shrnuje New Lines Institute.

V samotném Baku existují nacionalistická hnutí, která hovoří o Velkém Ázerbájdžánu, který by zahrnoval i íránské provincie, píše Deutsche Welle s tím, že v posledních letech Teherán sleduje s nelibostí prohlubování vztahů mezi Ázerbájdžánem a Izraelem.

V posledních letech ale ruku v ruce s úpadkem panturkických tendencí v regionu došlo k výraznému poklesu militantních protiperských nálad v íránských provinciích s početnou menšinou Azerů, poznamenal New Lines Institute s odkazem na své zdroje. Panturkismus usiluje o sjednocení všech turkických národů do jednoho politického celku.

V souvislosti s oslabením ústřední íránské vlády hrozí podle think tanku i vzplanutí mezietnických a mezikonfesních konfliktů ve smíšených regionech. Například v Západním Ázerbájdžánu panuje napětí už od dob krátké občané války po islámské revoluci, ve které se střetli Azerové s Kurdy, kteří tehdy dobyli hlavní město provincie Urmia, jež v současné době ovládají Azerové.

Podobně ve městě Kermánšáh, hlavním městě stejnojmenné provincie, panují značné neshody mezi sunnitskými Kurdy a šíitskými Peršany. Napětí mezi šíitskými Sistánci a sunnitskou menšinou Balúčů pak trvá v blízkosti Zabolu v jihovýchodním Íránu.

Varování blízkovýchodních zemí

Před rizikem občanské války v Íránu v současnosti varují mnohé země Blízkého východu, které odrazovaly Trumpa od zahájení úderů. Jeruzalému by podle webu New Arab nejspíš vyhovoval libyjský scénář, tedy kolaps íránského státu následovaný šířením zástupných sil, během nichž by Izrael mohl systematicky oslabovat konvenční i nekonvenční vojenské schopnosti Íránu jako regionální mocnosti.

Podpora separatistických skupin v islámské republice by byl podle expertů riskantní tah. „Navzdory popularitě takové pomoci mezi některými etnickými kruhy by téměř jistě vyvolala velmi negativní reakci perské většiny,“ píše New Lines Institute, který varuje v analýze před regionálními důsledky destabilizace země.