Pro Rusy je těžší získat azyl v USA, deportace zesílily

Po roce 2022 požádalo o azyl v USA podle odhadů lidskoprávních aktivistů asi osmdesát tisíc Rusů, což je téměř dvakrát více než ve všech zemích Evropské unie za stejné období, napsal nezávislý ruský server Věrstka.

„V roce 2025 se ale propustnost hranic USA výrazně snížila,“ podotknul prezident organizace Russian America for Democracy in Russia Dmitrij Valujev s tím, že počty uprchlíků z různých zemí, kteří překročili hranici, se se změnou vedení Bílého domu povážlivě snížily. Rusové však o azyl v USA stále žádají, dodává Věrstka.

Žádosti o azyl v USA jsou Rusům schvalovány poměrně často. „V roce 2024 bylo schváleno 84 procent žádostí, v roce 2025 tento podíl poklesl na přibližně 75 procent, i tak se ale jedná o mimořádně vysokou úroveň. Prohrát případ, pokud jste z Ruska, je dost obtížné,“ řekla serveru Věrstka ředitelka pro rozvoj v právnické společnosti Modern Law Group Marina Sokolovskaja.

Zpřísnění postupů

Valujev však uvedl, že postup při žádosti o politický azyl se za poslední dva roky několikrát změnil a zpřísnil. Do poloviny roku 2024 Rusové cestovali k mexicko-americkým hranicím v termínu stanoveném programem CBP One, byli odbaveni a propuštěni dále do USA, kde mohli „čekat na soudní rozhodnutí o azylu“, popisuje Věrstka.

Od léta 2024 začali být Rusové hromadně zadržováni na hranicích a umisťováni do detenčních zařízení. Rusové žádající o azyl museli strávit rok a více v podstatě ve vězeňských podmínkách a čekat, až budou jejich žádosti posouzeny.

Někteří z těch, kteří se potýkali s těžkými podmínkami pobytu v amerických migračních zařízeních a nutností dlouhého čekání, se vzdali žádosti o azyl a dobrovolně požádali o převoz zpět do své země. Mezi deportovanými však byli i ti, kteří se, jak píše Věrstka, oprávněně báli návratu do vlasti kvůli riziku pronásledování.

„Rozhovor o strachu“

Když člověk požádá o azyl, imigrační úředník s ním musí provést takzvaný „rozhovor o strachu“. Pokud úředník rozhodne, že žadatel neprokázal strach z budoucího pronásledování ve své rodné zemi, a žádost zamítne, lze se proti tomuto rozhodnutí odvolat u imigračního soudu.

Pokud soud potvrdí, že byl rozhovor neúspěšný, a rozhodne o deportaci dané osoby, ta může prohlásit, že ji čeká mučení – v takovém případě musí být proveden takzvaný „rozhovor o mučení“.

Jedna z respondentek Věrstky uvedla, že s ní místo „rozhovoru o strachu“ vedli rovnou ten o mučení, po němž byla její žádost zamítnuta. Podle žadatelů o azyl, kteří překročili hranici s USA v roce 2025, se to stalo běžnou praxí – dokázat, že po deportaci budete nevyhnutelně mučeni, je těžší než vysvětlit, že se obáváte budoucího pronásledování ve své vlasti, vysvětluje Věrstka. Napadnout zamítnutí žádosti u soudu je rovněž obtížné.

Například dezertér musí v USA navíc prokázat, že neutekl pouze z války a nechce se jí dále účastnit, ale že to odporuje jeho náboženským nebo etickým nenásilným názorům. Přesvědčit o tom imigrační soudce je poměrně obtížné. „Pokud člověk patří do LGBT komunity, je to něco neměnného. Politické názory se však mohou měnit. Proto je nutné, aby člověk dokázal, že protiválečné názory jsou jeho základním světonázorem, že jsou součástí jeho samotného, jeho podstaty. I v případě LGBT případů však dochází k zamítnutí,“ říká Valujev.

Charterové lety pro deportaci migrantů

Další zásadní změnou v loňském roce bylo to, že administrativa amerického prezidenta Trumpa zavedla logistiku pravidelných deportací. Dříve byli Rusové odváženi v malých skupinách nebo jednotlivě běžnými komerčními lety, v loňském roce byly pro deportaci migrantů zorganizovány speciální charterové lety, které vyhošťují najednou několik desítek až stovek lidí.

Tyto speciální deportační lety z USA nejsou zavedeny pouze pro Rusy. Zpráva organizace Human Rights First uvádí, že od 20. ledna, kdy Trump nastoupil do úřadu, do 30. listopadu 2025 bylo ze Spojených států odesláno 1912 deportačních letů do 79 zemí.

Zahájení speciálních letů zbavilo Rusy, kterým bylo zamítnuto azylové řízení v USA, ale kteří se obávají pronásledování ve své zemi, možnosti vystoupit ve třetí zemi. Když byli vyhošťovaní v malých skupinách komerčními lety, pracovníci migrační služby doprovázeli lidi do třetí země – nejčastěji do Turecka, Spojených arabských emirátů, Maroka nebo Číny – a předávali dokumenty pracovníkům tamního letiště, odkud je měli dále doprovázet na let do Moskvy. „Zde měli lidé někdy šanci požádat úředníka o vydání pasů a koupit si letenky do jiné země,“ vysvětlil Valujev.

Speciální deportační lety, které v roce 2025 vyhošťovaly Rusy, létaly do Káhiry – nejčastěji s nimi byli na palubě občané Íránu a Egypta. Z Káhiry byli Rusové vypravováni do Moskvy buď komerčním, nebo speciálním letem. Po celou dobu cesty byli podle výpovědí deportovaní kontrolováni a pas obdrželi až po výslechu v Moskvě, píše Věrstka.

Po příletu do Moskvy procházejí lidé vyhoštění ze Spojených států povinnou kontrolou přímo na letišti – jsou jim odebrány otisky prstů, pořízeny fotografie, odebrány vzorky DNA, zkontrolován obsah jejich elektronických zařízení, zapsáno IMEI telefonů (unikátní číslo přidělené výrobcem telefonu) a poté jsou podrobeni individuálním výslechům zaměstnanci FSB. Podle informací Věrstky bylo některým během těchto výslechů vyhrožováno.

Co se týče pobytu Rusů v Evropě, žádost o azyl pro ně není preferovanou cestou. Podle Věrstky volí častěji „jednodušší“ způsoby – získání pracovních nebo studentských víz či víz pro odborníky. Azyl je pro ně v mnoha ohledech delší a obtížnější způsob, jak získat právo na pobyt v Evropě.