„Hrajeme o charakter naší společnosti,“ řekl Kroupa o pomoci Ukrajině

Humanitární organizace za první dva roky konfliktu vybraly přes šest miliard korun. Podle nich ochota lidí přispívat na humanitární pomoc Ukrajincům není už taková, jako byla v prvních měsících konfliktu. Daří se ale organizacím, které vybírají peníze na zbraně. A úspěšné jsou i spolky, které získávají peníze na menší projekty.

„Naši sbírku jsme otevřeli dva dny před invazí. Byli jsme takzvaně v plné polní, ale přesto ten šok dolehl na všechny,“ vzpomíná člen předsednictva Skupiny D a předseda správní rady Post Bellum Martin Kroupa.

„Já jsem patřil mezi skupinu lidí, kteří nevěřili, že to Putin udělá,“ přiznává iniciátor projektu Dárek pro Putina Martin Ondráček. „Byl jsem strašně překvapený, nedávalo mi to logiku a naštvalo mě to. Od rozčílení mi pomohla až příprava podpory.“

„Doufal jsem, že to bude menší invaze, například že Rusko zaútočí jen na část Ukrajiny, na Luhansk nebo Doněckou oblast. První den to byl šok, byli jsme naštvaní a přemýšleli, jak pomoct,“ doplnil místopředseda Team4Ukraine Jan Heřmánek.

Je více apatie, ale podpora neupadá

Začátek české pomoci Ukrajině byl úžasný, poznamenal Kroupa. „Myslím si, že nikdo nečekal tak silnou reakci veřejnosti. Bylo to povzbuzující – pomoci bylo dokonce tolik, že jsme ani nebyli schopní vše využít. Ale dnes už okolo sebe mnohem více vidím takový druh apatie, že s touto situací nejde nic dělat. Nechci to nazývat únavou, to je podle mě nehorázné, protože nám se nic neděje. Hrajeme o charakter naší vlastní společnosti,“ myslí si Kroupa.

V číslech se apatie ovšem vůbec neodráží, doplnil Ondráček. „K roku 2024 jsme vybrali téměř čtvrt miliardy korun. Pro mě je to zpráva o tom, že lidé chtějí pomáhat, i skrze někoho, kdo nakupuje zbraně. To v českém prostředí přineslo změnu,“ míní.

„Je důležité si uvědomit – mě by to upřímně dříve vůbec nenapadlo – že teď můžeme prakticky přispět k tomu, že se nějaký ruský voják nevrátí z války domů. Například pokud člověk pošle dva a půl tisíce korun, zaplatí to kilo trhaviny. A to je strašně moc,“ vysvětlil Ondráček. Důležitost trhaviny zdůraznil i Kroupa. „Ukrajinci ji mají málo a momentálně ji montují i ze starých min, což je velmi nebezpečné. A hodila by se i v případě konce války, pomohla by k odminování území, kterého je hodně,“ vysvětlil.

Heřmánek vidí financování zbraní také jako důležitý způsob pomoci. „Pakliže čelíte agresi, pomoc civilistům je samozřejmě důležitá, ale hlavní je zbavit se té příčiny. Tou je útočník, kterého musí Ukrajina porazit,“ poznamenal. Zároveň potvrdil, že finanční pomoc neklesá. „Jen se nejspíše trochu uzavírá do určité bubliny,“ doplnil.

Proč vojenská pomoc?

Hosté také promluvili o otázce, jestli vojenskou pomocí jen neprodlužují konflikt. „Nenávidím argumenty, že podporujeme válku a nechceme ji ukončit,“ rozohnil se Ondříček. „Když mi přece někdo vlítne do obýváku, tak ho odtamtud vyhodím. Nebudu čekat, až se sám rozhodne odejít za vlastních podmínek,“ popsal.

„Nechci žít ve světě, kde jakýkoliv stát napadne jiný a ostatní se vykašlou na mezinárodní dohody. Kdyby nebyla válka, humanitární pomoc není potřeba. A války obvykle končí tím, že jedna strana vyhraje,“ argumentoval Ondráček.

„Při této otázce se trochu mlží o tom, kdo je agresor a kdo oběť. To je potřeba neustále opakovat, je to naprosto jednoznačné. Agresorem je Putin, který se rozhodl vrátit Ukrajinu do svého područí,“ řekl Kroupa. „Týká se to i nás – pokud dovolíme vojenské narušení cizí hranice, ohrozí to nás všechny,“ upozornil.