Italskou ekonomiku trápí velký dluh i pomalý růst, z Říma ale přicházejí i dobré zprávy

Ačkoliv podobného varování z Bruselu o porušování fiskálních pravidlech se dostalo i Španělsku, Portugalsku a Belgii, tedy zemím, jejichž vlády v důsledku nedávných voleb nedokázaly do stanoveného termínu předložit úplné rozpočtové plány, největší obavy Evropské komise se týkají právě Itálie – ta má v absolutních číslech totiž aktuálně nejvyšší dluh ze všech unijních zemí.

„Itálie se stále nechová jako rozpočtově odpovědná země. Její vládní dluh v loňském roce dosáhl úrovně 134,8 procenta. V letošním roce Itálie hospodaří podle rozpočtu bývalé vlády Hnutí pěti hvězd a Ligy Mattea Salviniho. Účelem rozpočtu bylo podpořit ekonomický růst. To se mu však nepodařilo, protože podle nové prognózy Evropské komise italská ekonomika letos vzroste pouze o 0,1 procenta, zatímco dluh na 136,2 procenta,“ pozastavuje se ekonom BH Securities Štěpán Křeček.

V příštím roce pak podle prognózy dluh zamíří ještě výš, na 136,8 procenta a v roce 2021 by měl vyrůst na 137,4 procenta HDP. Itálie má tak v absolutních číslech nejvyšší dluh v eurozóně a poměr jejího dluhu k HDP je druhý nejvyšší po Řecku. Přitom podle Evropské komise by se hrubý domácí produkt (HDP) Itálie v letošním roce měl zvýšit pouze o 0,1 procenta a odhad růstu italské ekonomiky na příští rok pak Komise snížila na 0,4 procenta z dříve předpokládaných 0,7 procenta. Situace Itálie je důležitá tím, že je třetí největší ekonomikou eurozóny.

„V případě, že by Itálie pokračovala v současném trendu a dosahovala mírného růstu prostřednictvím zvyšování již tak vysokého dluhu, chovala by se neudržitelným způsobem. Bude proto třeba výrazně změnit nastavený kurz. Návrh nového rozpočtu by proto měl být odpovědnější než letos,“ konstatuje Křeček.

Bude tak podle něho zajímavé sledovat, zda návrh rozpočtu na příští rok dopadne na italskou ekonomiku. Prozatím se očekává, že tamní hospodářství v roce 2020 vzroste o zmíněných 0,4 procenta. „Jenže v případě tvrdého brexitu či vyostření obchodních válek se z mírného růstu může stát propad. Ten by navíc byl pravděpodobně doprovázen výpadkem příjmů italského rozpočtu, a tedy i výraznějším prohloubením vládního dluhu,“ dodává.

Itálie podává nejslabší výkon v eurozóně

Zmíněný letošní růst ekonomiky ve výši pouhých 0,1 procenta představuje nejslabší tempo růstu mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. „Na obavy ze zpomalování reagovali i dluhopisoví investoři, kteří na krátkou dobu stlačili výnosy řeckých vládních dluhopisů pod výnosy italských státních obligací,“ konstatuje ekonom společnosti Cyrrus Tomáš Pfeiler. Tuto reakci však považuje za přehnanou.

„Přestože Řecko pravděpodobně vykáže rychlejší hospodářský růst, vzhledem k probíhajícímu oživení má tamní ekonomika ke zdravému stavu hodně daleko. Řecké banky se topí v problémových úvěrech, což může vést k ohrožení finanční stability na Peloponéském poloostrově,“ zamýšlí se Pfeiler.

Podle něho se tak navzdory zpomalení italské ekonomiky ve srovnání s předchozím rokem tamní situace z pohledu investorů zlepšila. Nesourodá pravolevá koalice ke konci srpna skončila a aktuální levicová aliance může teoreticky dovládnout až do příštích řádných voleb v roce 2023, míní.

A i přes třenici ohledně bankovní unie z předchozího týdne si současná vláda mnohem více notuje s Bruselem. Itálii vyhovuje i obrat v měnové politice Evropské centrální banky, míní oba analytici. Ta na svém zářijovém zasedání ohlásila obnovení nákupů aktiv a sérii opatření, která pomáhají bankám. „Oba tyto faktory se pozitivně podepsaly na trhu italských vládních dluhopisů. Výnos klíčové desetileté splatnosti se v září propadl až na rekordně nízkou úroveň 0,8 procenta,“ zdůrazňuje Pfeiler.

Výnosy se vyvíjejí opačně k cenám – pokud je tedy o dluhopisy zájem a jejich cena se zvyšuje, výnosy klesají. V konečném důsledku to znamená, že země si může půjčovat za nižší úrok.

Příznivější úrokové sazby na italských dluhopisech jsou tak podle Křečka způsobeny extrémně uvolněnou měnovou politikou Evropské centrální banky, která posunula depozitní úrokovou sazbu na nové minimum ve výši minus 0,5 procenta a k tomu začala odkupovat státní dluhopisy v objemu dvaceti miliard eur měsíčně. „A investoři, kteří mají pozice v italských dluhopisech, hodnotí pozitivně změnu v italské vládě. Ta by se v novém složení mohla chovat méně populisticky,“ dodává Křeček.

Výnosy italských dluhopisů sice nedávno mírně vystoupaly, asi na 1,2 procenta, stále však jde o významně nižší úroveň než 3,6 procenta, jak tomu bylo v listopadu 2018, kdy se Řím hádal s představiteli Evropské komise o výši rozpočtového schodku.

„Vývoj na dluhovém trhu tak poskytuje určitou úlevu italským veřejným financím. Podle odhadů z jara vynaloží Itálie v roce 2019 na úroky ze státního dluhu částku ve výši 3,6 procenta HDP. Aktualizované odhady z října, které berou v potaz vývoj na dluhopisových výnosech, dosahují nižší úrovně, 3,3 procenta hrubého domácího produktu,“ říká Pfeiler. Vzhledem ke splatnosti starších obligací a jejich nahrazování novými tyto úrokové náklady v následujících letech však nadále poklesnou. „To, že Itálie udržuje druhý nejvyšší dluh k HDP v eurozóně, tak představuje méně bolestný faktor,“ míní.

Banky jsou v lepší kondici než dříve

V lepší kondici se podle něho nachází i finanční domy. Nižší podíl problémových úvěrů se promítá do poklesu nákladů rizika. Za zmínku stojí podle Pfeilera srovnání bankovního systému s Řeckem, které se topí v problémových úvěrech. Podíl špatných půjček na celkových aktivech tamních peněžních ústavů dosahuje 45 procent, zatímco v Itálii se stejný ukazatel nachází na přijatelnějších devíti procentech. Tato skutečnost významně ohrožuje řeckou finanční stabilitu.

Pozitivně se projevuje i přecenění vládních dluhopisů, které banky drží ve svých bilancích. „Úvěry rostou solidním tempem a problémy s financováním, kterých se investoři obávali loni, z velké části odpadly. Ke zmírnění situace v bankovním sektoru přispěla i Evropská centrální banka,“ zamýšlí se Pfeiler.

Míní tak, že přestože hospodářský růst zůstane i v dalším roce chudokrevný, nechodí z Itálie jen negativní čísla. Je potřeba totiž podle něho vzít v úvahu, že sice HDP ve třetím čtvrtletí expandovalo tempem 0,1 procenta, což samo o sobě nepředstavuje vysokou mezičtvrtletní změnu, nicméně trh očekával úplnou stagnaci.

Poškodit by Itálii nemělo podle Pfeilera ani nynější potrestání za skandál, který se odehrál mezi léty 2008 a 2012 a týkal se kromě Deutsche Bank a japonské Nomury také italské Monte dei Paschi.

„V podstatě šlo o to, že odsouzení pomáhali krýt pomocí složitých derivátových transakcí ztráty, které způsobily investice do italských vládních dluhopisů. Banka měla na konci roku 2016 v portfoliu vysoký podíl problémových úvěrů, takže většinový podíl (68 procent) převzala italská vláda. Od té doby se situace stabilizovala, instituce se však stále nenachází v nejlepší kondici,“ konstatuje Pfeiler. Nicméně se podle něho kondice italského finančního sektoru zlepšuje.

Podle guvernéra Italské centrální banky Ignazia Visca může však Itálie na druhou stranu doplatit na úzké výrobní a obchodní vazby s Německem. Tomu se v posledních čtvrtletích příliš nedaří. „Italskému hospodaření by naopak mohlo pomoci zavedení digitální daně. Ta by v roce 2020 mohla přinést do rozpočtu 600 milionů eur,“ dodává Křeček.

Itálie by ale podle jeho názoru měla přehodnotit sociální programy, na které nemá dostatek finančních prostředků. „Jedním z hlavních cílů by mělo být snížení podílu starobních důchodů na veřejných výdajích. Itálie jde však opačnou cestou, když zavádí možnost dřívějšího odchodu do důchodu,“ zdůraznil Křeček.

Na druhou stranu vládní koalice 4. listopadu dostala pořádný políček – společnost ArcelorMittal, která je největším světovým producentem oceli, ohlásila, že odstupuje od převzetí italské ocelárny Ilva. Firma se tak rozhodla proto, že jí italská vláda odebrala dříve dohodnuté záruky imunity před trestním stíháním v souvislosti se znečištěním životního prostředí.

Vládnoucí Hnutí pěti hvězd  však bylo proti imunitě s tím, že by to bylo nepoctivé vůči místním obyvatelům, kteří mohou mít kvůli znečištění zdravotní problémy.

Vládní koalice přitom doufala, že se jí podaří ocelárenského giganta přemluvit, aby od smlouvy neodstupoval. Tento krok také vyvolává otázky ohledně spolehlivosti Itálie jako partnera pro zahraniční investice. A jak upozornil Reuters, pro Itálii může být odchod ArcelorMittal tragédií a do roku 2024 srazit 1,1 procenta z HDP. I udržování ocelárny Ilva naživu by bylo obtížné a hlavně drahé, poznamenala agentura.

V pátek 15. listopadu pak centrální banka Banca d'Italia zveřejní akutální výši vládního dluhu. Nové číslo ukáže, jakým směrem se italská ekonomika ubírá.