Ruská válka má koloniální prvky, říká ukrajinský historik

„V protokolech z výslechů některých ukrajinských disidentů v 60. letech se KGBáci ptají – a co si myslíte o Perejaslavské radě z roku 1654? To by vás nenapadlo, že by tohle měla mít na starosti KGB,“ říká Mokryk.

Zmíněná událost ze 17. století totiž zahrnuje dohodu, v jejímž důsledku se tehdejší ukrajinská území dostala pod kontrolu Moskvy a kolem které Rusko vybudovalo mýtus o jednotném rusko-ukrajinském národě. Vnucování tohoto mýtu se očividně věnovala i sovětská KGB.

Dějiny Moskva zneužívá i ve své současné válce. „To, co se děje dnes, je historický příběh rusko-ukrajinské konfrontace. Nevymyslel to (šéf Kremlu Vladimir) Putin nebo politické elity v Rusku. Je to příběh, který trvá několik staletí a teď je právě zneužíván ze strany Putina a v podstatě i široké veřejnosti v Rusku.“

Mokryk připomíná, že ruský vůdce často používá argumenty vycházející z dějin, i jeho projev z 21. února 2022, kterým de facto vyhlásil Kyjevu válku, byl hodně o dějinách. Putin se v něm mimo jiné vrátil ke svému dřívějšímu výroku, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století.

„V projevu tuto myšlenku rozvíjí. Říká, že rozpad Sovětského svazu byl v podstatě rozpadem historického Ruska,“ přibližuje Mokryk. Putin je podle něj naštvaný na některé sovětské lídry, že projekt nedotáhli. „Putin se vidí jako ten, kdo to udělá pořádně.“

„Velká“ ruská kultura versus „legrační chochlové“

Kromě dějin argumentuje Putin často také představami o kultuře a jazyku. „Rusko-ukrajinská válka má jisté koloniální prvky. Je hodně založená na dějinách, na kultuře,“ podotýká Mokryk. „Má koloniální prvky ve smyslu snahy zneužít kulturu pro okupaci, expanzi a snahu vysvětlit, proč jeden národ či společenství má být ovládán někým zvenčí, druhým společenstvím.“

Rusko podle něj vlastní kulturu velmi efektivně využívá, což Ukrajina neumí. „Rusko dokázalo na základě vlastní kultury vytvořit vizi jakési velké kultury, která skrývá něco víc, něco tajuplného, a to je to, na co hodně lidí na Západě slyší.“

Ruská kultura už v 18. a 19. století „fungovala“ na Ukrajině tím, že i za pomoci historiků či spisovatelů vytvářela představu o impériu, které zároveň legitimizovala, a formovala hierarchii uvnitř něj. „Je to formování jistých stereotypů o podřadnosti ukrajinské společnosti a Ukrajinců,“ naráží na pejorativní představy o Ukrajincích coby legračních líných „chochlech“, které se objevovaly třeba v literatuře.

Kromě toho ruská kultura otevírala kariérní a společenské možnosti, příslušností k ní se člověk stával součástí „velké kultury“ a přestával být součástí kultury „periferní“.

Sovětský národ

Ukrajinství ruským vládcům nevadilo, dokud se drželo v mezích „exotického folklorního zpestření“. To se změnilo v 19. století úsilím ukrajinské elity o národní obrození. „Ukrajinci se snaží zdůraznit vlastní identitu, jde to přes folklor, přes národní kulturu a přes jazyk, vzniká řada popularizačních prací, prostě standardní příběh 19. století,“ popisuje tehdejší dění Mokryk. „Problém je, že v Ruském impériu je tato záležitost vnímána jako separatismus, jako politická hrozba.“

Ve druhé polovině století proto následoval obrat, zákazy a potírání ukrajinské kultury a jazyka. „Tlak na jazyk, rusifikace, se pak projeví ve stejné míře ve 20. století,“ předjímá historik, že za SSSR byla situace obdobná. Jedinou výjimkou bylo krátké období ve 20. letech, kdy sovětské vedení dočasně podporovalo kultury jednotlivých národů SSSR. Utnul ho ale stalinistický teror, jemuž padla za oběť i ukrajinská inteligence.

„Pak už to jede ve smyslu formování jednotného národa na základě ruského jazyka a kultury,“ naráží Mokryk na Stalinův obrat k myšlence říše a projektu rusifikovaného sovětského národa, který se pak v různých verzích udrží až téměř do konce existence SSSR.

„Když mi budeš volat do práce, mluv rusky“

„Moje kamarádky, které jsem znala ještě dřív, mi říkaly – v pohodě, budeme se dál normálně bavit, ale když mi budeš volat do práce, tak, prosím, mluv rusky,“ odpověděla bývalá ukrajinská disidentka Olha Heiko podle Mokryka na otázku, jak ji vnímala ukrajinská společnost v SSSR poté, co se po šesti letech vrátila z vězení.

Ukrajinština sice za SSSR ještě nutně neevokovala, že je její mluvčí nepřítelem lidu, ale režim její používání vnímal jako znamení nedostatečné loajálnosti k sovětskému projektu, což budilo podezření. Právě kritika rusifikace stála u zrodu ukrajinského disidentského hnutí. Jeho zástupci upozorňovali, že Ukrajinci jsou na Ukrajině – i když se to může zdát paradoxní – diskriminováni kvůli jazyku.

„Ukrajinský disident Ivan Dzjuba upozorňoval, že politika splynutí národů, politika snahy vytvořit takzvaný sovětský národ, který by měl být ruskojazyčný, je pro mnohé ukrajinské intelektuály iritující – i pro ty intelektuály, kteří třeba věří v sovětský projekt, ale vidí, že mluvit ukrajinsky je pro ně ve 20. století problém,“ shrnul Mokryk.

Laboratoře rusifikace

Dzjuba mluvil o velkých ukrajinských městech v době SSSR jako o „laboratořích rusifikace“. Obrovské množství Ukrajinců se totiž snaze o vytlačení ukrajinštiny přizpůsobovalo, protože šlo o cestu ke vzdělání či kariéře.

„Sovětská politika byla naladěná takovým způsobem, že rusky mluvící člověk ve velkých městech měl mnohem větší možnosti a šance. Elita se formovala jako rusky mluvící. Ruština vypadala jako jazyk elit a městský jazyk, a ukrajinština naopak měla být jazykem venkova,“ přiblížil stereotypy, které podle něj zabíraly.

„Už v 60. letech vznikla situace, kdy ukrajinsky mluvící člověk, který se snažil dostat na vysokou školu, přijel z nějakého městečka do krajského centra, přihlásil se na univerzitu a profesor i spolužáci tam mluví rusky. Takže on také bude mluvit rusky, protože se chce stát součástí společnosti a nebude si v sedmnácti letech vymýšlet nějakou konfrontaci,“ přiblížil historik.

Setrvačnost jazykové kolonizace

Právě tato dlouhodobá rusifikace ze strany sovětské a předtím ruské politiky je důvodem, proč na Ukrajině stále mluví mnoho lidí rusky, aniž by to ale cokoliv vypovídalo o jejich politické orientaci či postoji k Rusku.

„Setrvačnost kolonizace ve smyslu jazyka dodnes funguje, stereotypy stále zabírají, i od 90. let a ještě později. Představa, že pokud chceš být součástí elity, tak musíš být rusky mluvící, se dostala tak hluboko do vědomí společnosti, že to fungovalo i v roce 2022, byť samozřejmě ne tak výrazně jako třeba v 70. letech,“ srovnává Mokryk.

V této souvislosti připomíná, že po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 nastal „výbuch ukrajinizace,“ kdy obrovské množství Ukrajinců ve snaze vymezit se vůči Rusku přecházelo z ruštiny do ukrajinštiny. Tato vlna už podle něj opadá, což má za přirozenou reakci a nejde podle něj o nic dramatického. Ukrajinizační tendence nezmizely, jen jsou pomalejší. Situace je ale rozhodně výrazně lepší než dříve, dodává Mokryk.

„Snaha najít jednodušší, pohodlnější řešení je prostě lidská, jakkoliv je to smutné. Ale samozřejmě, že ve srovnání třeba s rokem 2020 se situace hodně liší, je to úplně jinde. Stopy proměny ukrajinské identity tam zůstanou. Je otázka, do jaké míry budou výrazné,“ uzavřel historik.