Nejslavnější kostra světa přiletí do Prahy. Národní muzeum vystaví „pratetu lidstva“ Lucy

Na tiskové konferenci v Národním muzeu o zapůjčení Lucy informoval premiér Petr Fiala (ODS). „Je to naprosto jedinečná událost, kosterní pozůstatky Lucy budou v Evropě vystaveny úplně poprvé,“ uvedl. Podle něj se o tom jedná více než rok, poprvé se myšlenka na zápůjčku objevila, když v listopadu 2023 navštívil etiopskou Addis Abebu.

„Tam vznikla myšlenka, že by bylo krásné ukázat Lucy i lidem v Praze,“ řekl Fiala. Jednání později pokračovala v české metropoli. Podle Fialy nebyla jednoduchá – právě vzhledem k tomu, jak mimořádná tato kostra je.

Vědci označují Lucy za „pratetu lidstva“. Žila na území dnešní Etiopie, byla vysoká asi 106 centimetrů, vážila 28 kilogramů a podobala se víc šimpanzi než člověku. Našel ji před padesáti lety paleoantropolog Donald Johanson a od okamžiku svého objevení se stala jedním z nejdůležitějších důkazů o původu člověka.

Je tak cenná, že kromě amerického turné před bezmála dvaceti lety nikdy svou „rodnou“ Etiopii neopustila. Až nyní se vydá do Prahy, kde bude hlavním exemplářem nové trvalé expozice Lidé, která bude v Historické budově Národního muzea. Ta by se měla stát jednou z nejvýznamnějších na světě: přinese nejucelenější prezentaci oblasti antropologie, prehistorie a hmotné kultury v České republice.

Transport kostry i výstavu budou vzhledem k hodnotě Lucy doprovázet mimořádná bezpečnostní opatření. „Nemůžeme hovořit o pojistné hodnotě exemplářů, není to vzhledem k jejich ceně možné,“ konstatoval Fiala. „Jedná se o jedny z nejcennějších předmětů na celé planetě. Musí zde být pojistná garance, teď začíná ta část, abychom ty jemné detaily doladili,“ doplnil ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Vizuálně velmi atraktivní budou pro návštěvníky zejména hyperrealistické modely, včetně modelu Lucy, které pro Národní muzeum vytvořila francouzská sochařka Élisabeth Daynès. Do Prahy na tuto výstavu zavítá i Selam, fosilie malého dítěte identického druhu jako Lucy, ale zhruba o 100 tisíc let starší. Fosilie Selama byla nalezena ve stejné lokalitě o 25 let později.

Zápůjčka obou exponátů je prvním krokem ve vzájemné spolupráci muzeí obou zemí. Národní muzeum oznámilo, že se bude podílet i na modernizaci a rozvoji muzeí v Etiopii.

Víc šimpanz než člověk

V Etiopii je v amharštině známá jako Dinkinesh (či Dinkineš), což znamená „jsi překrásná“. Její neúplná kostra byla nalezena 24. listopadu 1974 v etiopské Afarské pánvi v údolí řeky Awaš poblíž vesnice Hadar americkým paleoantropologem Donaldem Johansonem z Clevelandského muzea přírodní historie.

Své jméno dostala podle písně „Lucy in the Sky with Diamonds“ od skupiny The Beatles, kterou si tehdy členové týmu expedice přehrávali pořád dokola. Byla tehdy také prohlášena za nejstaršího známého předka rodu Homo a stejně tak i všech ostatních hominidů. To už je ale dnes překonané: ví se, že v té době (a také mnohem dříve) vedle sebe žili různí hominidé, a australopitékové byli jen jednou ze skupin.

Lucy, která má vědecké příjmení AL 288-1, se po sestavení kostí (zachovalo se jich asi čtyřicet procent) podobala šimpanzovi. Její kosti pánve a nohou ale byly ve své funkci téměř identické s kostmi moderních lidí, což značilo, že Lucy spadá mezi hominidy, kteří stáli a chodili vzpřímeně.

V roce 2011 pak američtí vědci oznámili, že v etiopském Hadaru nalezli nártovou kůstku druhu Australopithecus afarensis. Paleontologové z Missourské univerzity a Arizonské státní univerzity pod vedením Carol Wardové popsali tuto nártovou kost Lucyina vrstevníka, která jednoznačně prokazovala, že chodil. Objev vypovídá o tom, že australopitékové – na rozdíl od starších adripitéků – nevyhledávali bezpečný úkryt pro spaní ani jedlé plody v korunách stromů, nýbrž převážnou část života trávili dole na zemi.

Zmíněná kost byla nalezena v hadarské lokalitě s označením 333, která je nejhojnějším nalezištěm ostatků australopitéků. Lokalita je známá také jako „Místo první rodiny“, protože zde bylo nalezeno několik stovek kostí patřících různým jedincům. Pravděpodobně zahynuli ve stejnou dobu při nějaké živelné katastrofě, například při záplavách nebo sesuvu půdy.

Ze života australopitéka

Díky lebeční kosti se zachovalou dolní čelistí vědci odhadli přibližný věk, ve kterém Lucy zemřela. V době smrti musela být již dospělá, protože se jí prořezaly zuby moudrosti, a byly dokonce i trochu obroušené. Zatímco dnešnímu člověku „osmičky“ rostou do osmnáctého roku věku, u šimpanzů se objevují už mezi jedenáctým a třináctým rokem života. A protože se hominidé vyvíjeli rychleji než moderní lidé, ale pomaleji než šimpanzi, odborníci usoudili, že Lucy mohlo být v době úmrtí něco mezi 12 a 18 lety.

Při podrobnějším zkoumání jejích ostatků se potvrdilo, že jde o druh, který se nedá zařadit do žádné známé skupiny hominidů. V roce 1978 dostala Lucy odborný název Australopithecus afarensis a narušila dosud přijímaný obrazec vývojových stupňů lidského druhu.

„Vědci už dnes neradi používají termín chybějící článek, protože by to znamenalo, že existoval jediný předek, který tvořil most mezi africkými lidoopy a moderním člověkem,“ vysvětlil později Johanson. Řetězec evoluce je dle něj dlouhý a nepřetržitý, trvá miliony let a je propojen mnoha různými druhy. Z toho také vyplývá, že Lucy se nedá označit za „pramatku“ lidstva, jak se objevovalo v některé starší literatuře. Přesnější by bylo označit ji spíše za „pratetu“ nebo „prapratetu“.

Nalezení a definování druhu Australopithecus afarensis v sedmdesátých letech minulého století zdůraznilo skutečnost, že opičí předek se „okamžitě“ nepřeměnil na tvora podobného člověku, ale že různé části stavby těla se měnily pozvolna a v různých časech.

Johansonova slova později potvrdil i další významný nález. V roce 2010 byla v Etiopii objevena lebka samce druhu Australopithecus anamensis, který žil ve stejné době jako Lucy. Nebyl tedy jejím předchůdcem, jak vědci původně soudili z předchozích, mnohem starších nalezených ostatků. Oba druhy vedle sebe žily nejméně sto tisíc let a vývojově na sebe nenavazovaly.

V roce 2016 zaujala experty studie zveřejněná v odborném magazínu Nature, podle které Lucy zahynula zřejmě po pádu ze stromu. Tvrdil to tým Johna Kappelmana z Texaské univerzity v Austinu. Řada vědců ale s výkladem nesouhlasila, a to včetně Johansona, poznamenala agentura AP.

Srovnání chůze Lucy a šimpanze:

Zpět do rokle

Objev a následnou rekonstrukci Lucy poutavě popsal Johanson ve své knize. Uvádí zde, jak dlouho a neúspěšně hledal na vyprahlé pláni, až se rozhodl znovu se podívat na dno jedné malé rokle. Té samé, kterou už několikrát před ním prohledávali jiní. Také nejprve nic neviděl. Až prý když už se otáčel k odchodu, tak spatřil úlomek pažní kosti.

Jen kousek od prvního nálezu se povaloval úlomek lebky a zhruba o metr dál kousky stehenní kosti, obratle, půlka pánve, žebra a části čelisti. Žádná z kostí nebyla přítomná dvakrát, což mohlo znamenat jediné – že jde o jedinou kostru.

Spolu s pozdějšími objevy – zejména nálezem známým jako Dikika či Selam z roku 2000 – mohli badatelé postupně doplnit skládačku druhu Australopithecus afarensis a popsat celý jeho vývoj.

Neznámá pravěká celebrita

Příčinu smrti Lucy se dosud nepodařilo určit. Kostra nevykazuje známky posmrtného poškození kostní hmoty, což je charakteristické pro zvířata usmrcená dravci. Jediným viditelným poškozením je známka kousnutí masožravcem na horní části levé stydké kosti, která zřejmě vznikla přibližně v době smrti, ale která nutně nemusí souviset se skonem samotným.

Podle některých odborníků již Lucy není prvním hominidem (protože již tehdy koexistovalo několik hominidů), zůstal jí ale titul prvního hominida prolamujícího časovou bariéru tří milionů let. Lucy se tím „zabydlela“ v epoše, v níž se podle genetiků „rozešli“ hominidé se šimpanzy. To se mělo stát právě přibližně před třemi miliony let.

Pro zasazení Lucy do pomyslného evolučního stromu života lze uvést další nálezy. Například hominid Ardipithecus ramidus, objevený v roce 1992, žil před zhruba 4,4 milionu let. Ardipithecus kadabba, nalezený v letech 1997 až 2002, je datován do časů před 5,7 milionu let. Stehenní kost vzpřímeného chodce z Keni s názvem Orrorin tugenensis (objevená v roce 2000) má být stará až šest milionů let a lebka z Čadu (nalezená v roce 2001) připisovaná druhu Sahelanthropus tchadensis (nazývaného též Toumai) posouvá čas doby, kdy žili první hominidé, o sedm milionů let zpět.

Nejstarší dnes popsaný hominid, známý jako Graecopithecus freybergi, měl žít před asi 7,2 milionu let. Tým badatelů pod vedením Němky Madelaine Böhmeové k tomu formuloval v květnu 2017 hypotézu, že vývojové větve člověka a lidoopů se oddělily o několik stovek tisíc let dříve, než se doposud myslelo, a že je možné, že se tak stalo v Evropě, a nikoliv v Africe, jak tvrdila všeobecně uznávaná teorie. Vědci závěr učinili po novém prozkoumání dvou částí těl (dolní čelisti nalezené v Řecku a zubu z Bulharska) hominidů známých jako Graecopithecus freybergi.