Ukrajinci na některých okupovaných územích musejí přijmout ruský pas a zříct se ukrajinského občanství, aby dostali výplatu. Jinde bez dokladu nemohou pracovat ve zdravotnictví. Když ho ovšem přijmou, hrozí jim povolání do ruské armády. Státy Evropské unie je navíc nejspíš nebudou chtít vpustit do země. Rusko vůči svým sousedům využívá politiku nucené pasportizace již dvě desetiletí.
Zejména ukrajinské lékaře a pracovníky komunálních služeb ruské okupační úřady informovaly, že pokud chtějí nadále zůstat ve svém zaměstnání, musí si opatřit ruský pas a vypsat formulář, v němž se zříkají ukrajinského občanství. Upozornilo na to ukrajinské vojenské Národní centrum odporu.
Rusko prý na okupovaných územích zřizuje úřady práce, na které se bude možné zapsat pouze s ruským pasem. Ruské síly také nutí obyvatele v okupovaném Melitopolu v Záporožské oblasti, aby si pořídili ruské pasy, jinak nedostanou výplaty, napsal v prosinci server Kyiv Independent s odvoláním na Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil.
K nucené výměně dokladů přistoupili okupanti v květnu 2022 také na jihu Ukrajiny, včetně Chersonu a Mariupolu. Ačkoliv Ukrajinci výzvy podle dostupných informací převážně ignorovali, Moskva vyvíjela nátlak, aby tamní občané získali ruský pas. Okupační správa jeho vlastnictvím podmiňovala například humanitární pomoc nebo udržení zaměstnání.
Ukrajinská vicepremiérka a ministryně pro reintegraci dočasně okupovaných území Iryna Vereščuková považuje přeměnu ukrajinských občanů na ruské za válečný zločin. „Ženevské konvence jasně zakazují nucenou pasportizaci obyvatel okupovaných území,“ řekla serveru Politico.
Již v létě šéf unijní diplomacie Josep Borrell upozornil, že Evropská unie nebude uznávat ruské pasy vydané ukrajinským občanům na okupovaných územích. To ovšem přináší problémy i řadě lidí, kteří byli ukrajinskými občany, ale ztratili přístup k úřadům svého státu.
Trable pro Krymské Tatary
Krátce po vyhlášení ruské částečné mobilizace v září 2022 vyzval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj Ukrajince, aby opustili okupovaná území a vyhnuli se tak ruskému odvodu.
Koncem září začal zastupitelský a reprezentativní orgán Krymských Tatarů dostávat stovky telefonátů od lidí, kteří chtěli odejít z poloostrova. „Snažili jsme se tento problém řešit nepřetržitě,“ popsal tehdejší situaci šéf orgánu Refat Čubarov. Podle něj mnozí z těch, kteří se obrátili na jeho organizaci, vyčerpali své možnosti a vrátili se do svých domovů.
Mít ruský pas z Krymu je v Evropě nesmírně problematické, upozornil pro Politico jednatřicetiletý Krymský Tatar Usein (vystupuje pod pseudonymem), který v září opustil svůj domov na anektovaném poloostrově, aby se vyhnul odvodu do ruské armády. Dostal se až k rusko-litevským hranicím, které dokázal překročit díky propadlému ukrajinskému pasu. Popsal, že jiným mužům litevské úřady vstup odepřely s odůvodněním, že jedná o Rusy, kteří odchází jen proto, aby se vyhnuli nasazení ve válce.
„Osmdesát procent těch, kteří se dostali na hranice, narazili na problémy s doklady a prostě se otočili zpátky domů,“ přiblížit Usein osud většiny těch, kteří se snažili dostat z okupovaného poloostrova.
EU v září pozastavila zjednodušenou vízovou dohodu pro ruské občany. Pobaltské státy, Finsko a Polsko v říjnu zakázaly vstup ruským turistům a vyzvaly k zákazu v celé Unii. Slovensko a Česko v září zastavily vydávání humanitárních víz Rusům.
S obyvateli Krymu, kterým nezbylo nic jiného než přijmout ruský pas, by se však mělo zacházet jinak než s Rusy, domnívá se Čubarov. „Pokud jsou z Krymu, nejsou hrozbou.“ Přesto definování hrozby a trestání spolupráce s Ruskem zůstává ožehavým tématem.
Rodina mohla odejít, jen kdyby v Rusku nechala nejmladšího syna
Prodejce automobilů Ernes chtěl v září odejít z Krymu do Gruzie, aby unikl částečné ruské mobilizaci. Vzal s sebou manželku a tři děti. Rodina rovněž patří ke Krymským Tatarům, které sovětské úřady v minulém století vyhnaly z Krymu, ale po pádu železné opony v 90. letech se jeho členové vrátili do své vlasti. Krymští Tataři se ve velké míře postavili proti ruské anexi poloostrova z roku 2014.
Když Ernes se svou rodinou dorazil na gruzínskou hranici, narazili na administrativní překážku. Gruzínská pohraniční služba začala Rusům, stejně jako mnoho dalších evropských zemí, bránit ve vstupu. Zatímco Ernes, jeho žena a starší děti měli ukrajinské pasy, nejmladší – tříletý Emil (jména jsou změněna) – měl pouze ruský rodný list. Podle pohraničních úřadů mohla rodina vstoupit, ale pouze pokud by tam nechala nejmladší dítě.
„Řekli: ‚Nechte ho tam.‘ Jako by to byl kufr,“ vyprávěl později Ernes. Rodina, která už utratila velkou část svých úspor, aby se dostala tak daleko, se musela otočit a vrátit se na Krym.
Dlouhodobá taktika výměny pasů
Nucenou pasportizaci Rusko používá jako zbraň ve válkách s „blízkým zahraničím“ dlouhodobě, upozorňují odborníci. Tato taktika, k níž se Rusko uchýlilo už na územích Gruzie a Moldavska v roce 2002 a poté na Ukrajině v roce 2014, Kremlu přinesla několik milionů nových občanů a zároveň podkopala suverenitu daných zemí.
Když Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, udělalo z více než dvou milionů tamních obyvatel své občany, přičemž na případné odmítnutí nového pasu poskytlo jen šest týdnů. Ruskými občany se proti své vůli stali dokonce i ti, kteří již Krym opustili. Příkladem může být aktivistka Olga Skripniková, která nyní vede Krymskou skupinu pro lidská práva v Kyjevě.
V roce 2016 Rusko znemožnilo osobám bez ruského pasu získat na Krymu lékařskou péči, vzdělání nebo zdravotní pojištění povinné pro zaměstnání. V roce 2020 Moskva zakázala neruským občanům vlastnit nemovitosti na většině území Krymu. Když se někdo pokusil opustit poloostrov a odjet na pevninskou Ukrajinu, ruská pohraniční stráž požadovala ruský pas a někdy zabavila nebo poškodila ten ukrajinský, vylíčila Skripniková.
Na východě Ukrajiny na území samozvaných donbaských „republik“ dostali od roku 2019 ukrajinští občané možnost urychleně získat ruské pasy, které by jim umožnily pracovat a studovat v Rusku. Na tuto nabídku přistoupilo asi půl milionu z nich.
